…a chcípnul tady pes

Občas to zaslechnu: tady se nic neděje. Tady nejsou možnosti. Jo, když tady byl pan Ureš, to se tady aspoň něco dělo, jenže od těch dob, co není naživu, tady chcípnul pes. No, darmo povídat.

Ano, pan Ureš už více než jedenáct let není mezi námi – a jeho nepřítomnost je věru znát. Dokázal zařídit mnohé, letní kino bylo vyhledávané široko daleko (Pamatujete si, jak při filmu Letiště – to se zrovna psal rok 1975, pokud se nemýlím – zdaleka nestačily lavičky a diváci byli poskládáni po zemi, kde se dalo? Přes dva tisíce diváků tehdy přišlo.), a když si vzpomenu, kdo všechno tehdy účinkoval ve staroknínském kostele (namátkou Radovan Lukavský), nebo i v tehdejším „zimním“ kině, zdá se, že nezbývá než starých zašlých časů politovat. A tak se zdá, že se nic neděje.

Faktem je, že některé věci zašly zřejmě přirozeně – protekce, kterou míval pan Ureš u distributorů (takže v letňáku někdy šly filmy, které jinam dosud nedorazily), už není potřeba – teď se novinky hrnou takřka do všech kin. Problémem naopak bývá narazit na biograf, ve kterém by nabídli nějaký starší film. Na to už se nepodíváte, to se promítalo loni. A není to vždy vina provozovatelů oněch kin – promítací práva jsou časově omezená (zdá se, že víc než za minulého režimu), navíc každý týden je několik filmových premiér (kdo nevěří, ať si poslechne třeba Film o páté vždy ve čtvrtek od 17 hodin na pražském Radiu 1), kvůli kterým není na starší filmy čas, i když promítací práva ještě běží. A vinou nikoli provozovatelů kin, nýbrž spíše distributorů, je to, že programy často vypadají skoro jako z 50. let 20. století. Tedy jen s jednou drobnou záměnou – zatímco tehdy jste pod názvy promítaných děl mohli vidět „sovětský film, sovětský film, sovětský film, český film, sovětský film…“, dnes narazíte pro změnu na „americký film, americký film, americký film, český film, americký film…“. A tak se nedivme, že chodit do kina tolik netáhne. Když navíc v trafikách lze koupit filmy na DVD levněji, než na kolik dneska vyjde vlezné do bijáku. Pravda, nejsou to ty nejžhavější novinky, ale na druhé straně výběr je pestřejší.

Fakt by se zdejší kulturní život nedal nějak obohatit? Třeba zase o nějaký ten povodňový koncert? Jen by ho nemuseli pořádat lidé z Dělnické strany SS. Ti by znovu přilákali víc policajtů než zájemců o kulturu z řad místních občanů a občanek, nehledě na to, že na povodně a pomoc jejich obětem by nejpozději na začátku produkce nejspíš – jako minule – spolehlivě zapomněli.

Jenže když se přece jen něco děje, jako by se ani tak nic nedělo. Pan Ureš stihl ještě těsně před svou smrtí objednat velkolepou akci. Vystupovat měly takové veličiny jako je kytarista Štěpán Rak nebo herec Alfréd Strejček. Celý pořad měl bát věnován památce Jaroslava Foglara. Jenže pak pan Ureš zemřel a nebylo nikoho, kdo by obešel baráky a řekl, že tahle podívaná opravdu bude stát za to. A tak nás na pořad, který jinde vyprodával sály, přišlo do letňáku kolem deseti. Megaakce se změnila v takřka intimní setkání uprostřed hlediště, jaké šlo uspořádat třeba v obýváku průměrného sídlištního bytu. Ale kdo ví, zda to nakonec pro nás, kdo jsme tehdy dorazili, nebyl působivější zážitek, než kdyby bylo narváno. V mincovně v posledních letech proběhlo několik výstav. Fotografie, malovaná nábytek. Řezbářské práce. Že by se tam pro přílišný zájem návštěvníku neměl kudy propadnout špendlík, se nedá říci, aspoň ne s klidným svědomím. Kdo ví, zda na takovou výstavu nepřijde víc přespolních než místních. Vím o člověku, který svého času prožil přinejmenším několik měsíců na severu Indie. Má odtamtud docela zajímavé fotky a mohl by o svém pobytu zasvěceně vyprávět; studoval totiž indické jazyky, mj. sanskrt. Jenže zatím mě nenapadlo zajímat se o to, za jakých okolností by byl ochoten tady něco uspořádat – lhostejno, zda výstavu či aspoň přednášku. Trochu se bojím představy, že by nikdo nepřišel.

Ale třeba se mýlím. Na zápasy místních fotbalistů chodí vcelku slušné návštěvy. Když mají hrát místní ochotníci, je sokolovna také slušně zaplněná. A když se loni naprosto narychlo podařilo „protekčně“ dojednat krátké vystoupení amerického chlapeckého sboru Atlanta Boy Choir, navzdory krajně nevhodné odpolední hodině byl novoknínský kostel zaplněn. A tak si říkám, že ten zdánlivě chcíplý pes tu svou věrnou zvířecí duši snad přece jen nevypustil zcela definitivně.

MilošHlávka

P.S.: Jak jsem se dověděl, úspěch, který někdy kolem roku 1975 sklidilo Letiště, letos 21. srpna potkal Kajínka – prý se všichni zájemci ani nevešli do kina (to už tu dlouho nebylo). Zdá se osud nejznámějšího vězně české současnosti poutá značnou pozornost. Pokud by za ním stála touha po spravedlnosti, a ne jen laciná senzacechtivost, možná by to s naší společností nemuselo být tak zlé, jak se někdy (zejména při četbě bulvárního tisku) může zdát. A pokud by film o případu, v němž je mnoho sporných míst, přispěl ke snaze najít pravdu – a následně k jejímu nalezení (ať už je jakákoli), měl by svůj smysl, byť podle recenzí má k dokumentární přesnosti velmi daleko.

MH

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Kultura, Nový Knín, Starý Knín, Zamyšlení se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zde je možno zanechat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s