Jak bylo v Itálii

Jedním slovem: příjemně.

Dvěma slovy: převážně deštivo.

Třemi slovy: deštivo, ale příjemně.

Teď snad ale přece jen o něco podrobněji.

Pro neznalé: jednalo se o zájezd do spřáteleného Ledrenského údolí, který uspořádalo město Nový Knín ve dnech 15.-19. září 2010. Jednalo se o druhý zájezd, který se uskutečnil od podepsání partnerské smlouvy v roce 2008 a zúčastnilo se přes osmdesát občanů a občanek města a také některých přilehlých obcí.

Akce byla inzerována v Novoknínském zpravodaji na jaře a zájem byl opět
víc než dostatečný, přestože oproti loňsku byl zájezd o jeden den delší a výrazně podražil. A tak 15. září večer bylo lze spatřit před novoknínskou radnicí rozrůstající se hlouček. A když přijel velký patrový autobus značky Neoplan, nastal frmol. Bylo potřeba naložit nejen
soukromá zavazadla účastníků a účastnic zájezdu, ale i tři soudky piva a spoustu dalších potravin a pochutin – zamýšlené hlavně pro veselici na
prostranství, jež od loňského září nese hrdý název NÁMĚSTÍ – PIAZZA NOVÝ
KNÍN. Zavazadlový prostor autobusu už přetékal – a to ještě měli další lidé přistoupit v Mokrovratech a na Dobříši. Nakonec se však vše vyřešilo a mohlo se vyrazit.

—————–

Trasa byla pochopitelně skoro stejná stejná jako loni – jako byl stejný i její cíl, jen na dálnici jsme tentokrát najeli už u Zdic, protože náš tlumočník přijel do Knína a nemuseli jsme pro něj zajíždět do Rožmitálu pod Třemšínem. A dál už to bylo opravdu stejné: Rozvadov, Řezno,… A pak bylo možno zaslechnout jednoho z cestujících, že zřejmě už svítá, neb napravo od autobusu bylo vidět světlejší oblohu. Básník Václav Jebavý (alias Otokar Březina) sice svého času napsal sbírku Svítání na západě, tohle však byl pouze světelný smog nad Mnichovem. Či nad Münchenem, chcete-li. Či nad Mníškem pod Alpou, jak říkával Karel Kryl blahé paměti. Ještě zastávka na protažení těl a občerstvení poblíž Innsbrucku se odehraje za svitu pouličních lamp.

A pak začalo konečně opravdu svítat. Bylo kolem sedmé hodiny ranní ve čtvrtek 16. září 2010, když autobus zastavil na dalším dálničním odpočívadle. Obloha se malinko kabonila. A z reproduktoru se ozval starostův hlas, že došlo k menší změně programu. Cesta totiž probíhala až nezvykle bezproblémově, a tak bychom do Ledrenského údolí přijeli příliš brzy. Proto se ještě zastavíme ve Veroně, do které už to není příliš daleko.

Taky že nebylo – jen nějakých padesát kilometrů. Horší bylo trefit autobusem do centra města, ale i to se po menším bloudění bezútěšně působícími perifériemi (kolem pustnoucích továrních areálů) podařilo. Zastavili jsme nedaleko torza starořímské arény a vyrazili úzkými uličkami do centra. Část z nás se zastavila i u onoho balkónu, který proslavil nikoli Kléma povídáním o tom, že se právě vrací z Hradu, nýbrž William Shakespeare hrou o Romeovi a Julii. A pak zase na sever do Rivy a dlouhým silničním tunelem a následně prudkými serpentinami (autobus musel jet místy krokem, a protože se tu nedalo předjíždět, vytvořil za sebou solidní kolonu aut) k cíli cesty.

Je na čase ubytovat se. Zde nastal drobný problém: italští pořadatelé udělali drobné změny v rozmístění lidí v hotelech, a tak někteří účastníci bydlí jinde, než podle původního rozpisu měli. Například já a brácha místo v Silvaně ve Sportu (ve kterém jsme ostatně bydleli už loni, jen v jiném pokoji). A po obědě z vlastních zásob hurá na parkoviště. Autobus nás popoveze tři kilometry východněji do Moliny di Ledro a odtud si uděláme pěší procházku po jižním břehu Ledrenského jezera zpátky do Pieve. Mraků oproti ranním hodinám zase trochu přibylo.

Jižní pobřeží Ledrenského jezera je osídleno řidčeji než severní – vlastně jsou tu především chaty. Často s německými majiteli, protože byli to právě Němci, kdo toto údolí první objevili jako příhodné k rekreaci. Místy jsem se cítil jako někde na Ždáni, tak se ty chaty podobaly těm českým. Možná ne úplně do všech detailů, nicméně byla to hlavně výška okolních kopců a poněkud nečesky působící zástavba Mezzolaga na protějším břehu jezera, co nás utvrzovalo v tom, že tady opravdu nejsme na Slapech.

Dalším bodem prvního dne pobytu byla uvítací slavnostní večeře. Se slavnostními projevy představitelů Ledra i Nového Knína. V režii italských přátel. Z tradičních místních jídel. Pravda, některé pokrmy jsou z masa, takže je jakožto vegetarián odmítám („No carne, prego, io sono uno vegetariano.“), ale i tak je tam dost chodů na to, abych se najedl. Český velvyslanec v Itálii, s jehož příjezdem se původně počítalo, nedorazil, protože měl za sebou jiné pracovní záležitosti a byl unaven. Poslal za sebe aspoň svého sekretáře, který nás pak provázel po zbytek pobytu. A vedle jídla dostáváme i balíček se suvenýry: plátěnou tašku s logem údolí a v ní několik upomínkových předmětů: mapu údolí v měřítku 1:33 000, publikaci o ledrenské přírodě (v italštině – dost dobrá motivace začít se konečně tuhle řeč učit), brožuru o ledrenské kuchyni se seznamem restaurací (trojjazyčná – italsko-německo-anglická), vzorky dvou likérů (miniaturní lahvičky, každá tak na jednoho panáka) a možná ještě něco, ale i kdyby ne, i tak se naši hostitelé praštili přes kapsy.

—————–

A je tu pátek 17. září 2010. Oproti dalším dnům máme podle časového rozvrhu snídat o hodinu dřív, abychom zvládli náročný program toho dne. To uspíšení snídaně se moc nepovedlo (v hotelech asi nepochopili, že to časnější vstávání myslíme vážně), ale nakonec jsme se přece jen najedli tak, aby zpoždění, které jsme nabrali, nebylo osudové. Sjíždíme autobusem do Rivy del Garda a kupujeme lístky na parník do Malcesine. Obloha je proti včerejšku už úplně zatažená, nad jezerní hladinou se válí cáry mlhy, z lesů na úbočích stoupá srážející se pára, chvílemi víc či míň prší. Uvidíme, co to udělá, než doplujeme k cíli své cesty.

No, neudělalo to prakticky nic, je pořád stejně. Tohle na lanovku na Monte Baldo moc nevypadá. Zatím se mrkneme na hrad. Lístek za čtyři eura není nejlevnější, na ty expozice, které tam jsou, lze mít názor různý (i když zrovna ta týkající se přírody Gardského jezera se mi docela líbila), každopádně mi hradní budovy připadaly autentičtější než třeba na Mockerštejně. Z hradní věže z kamenných kvádrů s bosovanými nárožími je za tohohle počasí rozhled určitě lepší, než by byl skrz mraky z Monte Balda. Prohlídka hradu končí a počasí si dělá pořád, co chce. Ne, takhle z té lanovky opravdu nic nebude. Aspoň nás nesundá nějaký zdivočelý americký pilot se svou stíhačkou, jak se právě tady už jednou stalo (chtěl podletět pod lanem, ale špatně trefil, takže to nosné lano přetrhl a byli z toho nějací mrtví; dostal za to víceméně symbolický trest, neb podléhal americké a nikoli italské jurisdikci). A tak si dáváme rozchod, sraz o půl třetí odpoledne v přístavu.

Zde je vhodné upozornit, že Malcesine je opravdu malebné město. Platí to zejména o čtvrti bezprostředně přiléhající k hradu. Uličky jsou úzké a přizpůsobené utváření terénu. Na jednom místě jsem mohl být rád, že nešel nikdo proti, vyhýbali bychom se stěží.

Je zde pochopitelně tradičně katolická oblast, ale jeden z kostelíků v podhradí je propůjčován k pravidelným evangelickým bohoslužbám v německém jazyku. Je zkrátka vidět, odkud pramení hlavní příjmy města. Pozoruhodné je, že hlavní a největší kostel je zjevně mimo nejstarší jádro města, přinejmenším mimo původní ohrazenou část.

A znovu se dává do deště. A fest. Poblíž hotelu Vega jsem zalezlý po cypřišem a civím, jak proud vytékající z nedostatečně průchozího kanálu nadzvedává poklop a vytéká do ulice.

Pak se to přežene a už jen drobně mrholí. Takže zpět do uliček staré části města, koupit si aspoň mapu Gardského jezera a okolí za necelých osm eur. A ještě jednou to všechno proběhnout a vrátit se, protože termín srazu v přístavu se přiblížil.

Nakonec však stejně podle neodplujeme podle původního harmonogramu. Parník ve 14.40 by nás prý nepobral, musíme se tedy ještě půl hodinky zdržet. Ještě že jen půl hodinky.

Mlhy a mraky se trochu protrhávají, ale sluníčko pořád ne a ne se ukázat.

Tak a jsme v Rivě u svého autobusu. Čeká nás položení věnce k pomníku čtyř legionářů v nedalekém městě Arco. Projíždíme kolem románského kostelíka pod skálou, na níž se tyčí zřícenina hradu a zastavujeme na nedalekém parkovišti. A jdeme s věncem k místům, kde byli 22. září 1918 oběšeni čtyři legionáři zajatí den předtím při bitvě na Doss Altu (jde o kótu 703 m nad mořem jižně od silnice z Rovereta do Torbole či do Arca, vzdušnou čarou asi 5 km od Torbole na severním břehu Gardského jezera; více o bitvě o tento vrcholek je možno najít na adrese http://www.pamatnik.valka.cz/novy/cz/cl_dossalto.php). Pátého zachránila před popravou neplnoletost (dostal doživotí a po válce byl pochopitelně osvobozen). Pak se ještě chvíli zastavíme v blízké chatě Alpských myslivců, kteří o pomník pečují a nám připravili malé občerstvení. Jen nevím, proč stan, ve kterém to občerstvení bylo připraveno, byl vyzdoben italskou a německou vlajkou.

A znovu zpátky do Ledrenského údolí. Riva, tunel, serpentiny, Molina, Pieve. A pak pizzerie v Locce, kde je pro nás připraveno menu, za deset eur pro jednoho. Výběr asi ze šesti druhů pizz (některé jsou naštěstí vegetariánské) a něco na zapití. Tohle jsme si měli platit sami. Ale když na to mělo dojít, přišel starosta, že nastala drobná změna, že to ze svého „zatáhl“ jeho ledrenský kolega. No, ještě že aspoň ten hotel se snídaněmi a tu cestu jsme si zaplatili sami, jinak by nám muselo být opravdu hodně stydno.

A šup do kulturáku na společenský večer. Místní dechovka – Corpo bandistico – předvede vystoupení, jaké se u českých dechovek opravdu hned tak nevidí (kterápak z českých kutálek by se pustila do latinskoamerických rytmů, Yesterday od Beatles, nebo – ale to hráli loni a letos ne – třeba do Rivers of Babylon od Boney-M?). A pak zahrála naše knínská kapela, Flok S.K.H., u které pochopitelně víme, co od ní čekat.

No a pak zase na kutě, čeká nás ještě jeden den s nabitým programem.

—————–

Je sobota 18. září a tentokrát snídáme v době, kdy to je v ledrenských hotelech obvyklé, tedy až po osmé hodině. Takže vše probíhá bez nejmenších problémů. A následuje cesta k památníku bitvy z roku 1866 v Bezzecce. Cestou se však ještě stavíme v hasičárně v Pieve, neb ji máme při cestě. To, že stáří knínské a pievské hasičárny není stejné, je vidět. O technice tam garážované platí totéž. Hasičárna stojí v místech, kde končí Pieve a po pár metrech začíná Bezzecca. Nejdříve navštívíme místní školu, kde nám zdejší žáci zahrají několik skladeb, dostaneme výklad, že nyní se škola zabezpečuje proti případné hrozbě zemětřesení, a míříme výše, ke kostelu svatého Štěpána na hřbitově nad obcí. Zde v roce 1866 probíhaly nejzuřivější boje mezi Rakušany a Garibaldiho vojskem, zde je i památník obětí této bitvy. Kolem se najdou i zbytky zákopů z té doby včetně podzemní chodby.

Naším dalším cílem je Museo Garibaldino dole v obci. Je to nevelká budova, kde přízemí je věnováno III. válce za nezávislost v roce 1866, první patro pak I. světové válce. A protože čas kvapí, honem do knihovny. Tu si Ledrenští postavili v roce 2007 a je to věru rozlehlá budova. Dětské oddělení je v suterénu a ve zbytku pak oddělení pro dospělé. Jedna police je vyhrazena pro knihy v češtině. Zatím je zaplněna tak z desetiny, ale doufejme, že se to změní k lepšímu. Přičiníme se o to? A abych nezapomněl, brzy mají být brzy zahájeny kursy češtiny.

A čím bychom se jinak mohli inspirovat? Na výstavbu nové budovy pro knihovnu asi hned tak mít nebudeme. A zkusit přestěhovat dětské oddělení do sklepa? Obávám se, že ve stávající budově (na rozdíl od té, kterou mají v Bezzecce) by to knihám příliš nesvědčilo.

Je sobota 18. září kolem poledne. A vlastivědná část programu je zřejmě víceméně vyčerpána. Vlastně posledním jeho bodem je kostelík svaté Lucie při cestě na oběd do stejnojmenného parku. A znovu se zvolna dává do deště. Naštěstí se s tím počítá a pro hostinu je připraven rozlehlý stan. A zase několik chodů. A pití. A štrůdl.

A pak honem do hotelu a pak honem do autobusu, od 16. hodiny pořádáme tu veselici. Jen se musíme smířit s tím, že na náměstí Nový Knín to nebude, v tomhle počasí určitě ne. Naštěstí je v Locce ten kulturák. A už se vybalují české dobroty přivezené z Knína. tlačenka, koláčky, další dobroty. A své chvíle se dočkají i tři soudky českého piva.

Zábava se rozproudí, když tu… Co to je za zpěv? Ztichneme a posloucháme. To neplánovaně dorazila část mužského sboru Cima d’Oro a začala zpívat. Hymnu. Nejdřív italsky a pak česky. Tak, jak jsme to tu už několikrát slyšeli. A stejně jako předtím, ani nyní nás to nenechává lhostejnými. A koláčky a tlačenka a další dobroty se jedí a pivo pije. Obavy, že se vytočí s bídou jeden sud, rychle berou za své.

A pak nastoupí naše kapela – a že prý začne klasickou českou muzikou ze 70. let 20. století. Jenže pak vybalí skladbu Loď John B., což je ovšem drobet nonsens. Jde o hit od Bee Gees, jen česky otextovanou (jde o známější ze dvou českých textů). Ale dál přece jen na nějaké české písničky dojde.

A zábava pokračuje. Jenže v nejlepším se musí přestat – čeká nás rozlučková večeře v Mezzolagu. A další jídlo a pití, opět na účet italských hostitelů. A pak se začne zpívat. Něco Italové, něco my. Jenže i tato hostina musí mít svůj konec – už proto, že na nás čekají řidiči autobusu, kteří musí mít předepsanou dobu klidu, než ráno vyjedou – a ráno vyjet musíme, abychom byli do večera doma. Mnozí jdeme v pondělí do práce, radnice má úřední den. Už moc neprší. Jen tak nějak, aby se neřeklo.

—————–

A je tady den odjezdu, neděle 19. září. Nebe bez jediného mráčku, jen z lesa nad jižním břehem Ledrenského jezera stoupá opar. Takhle být po celou dobu pobytu… Tak honem proběhnout několik ulic a udělat nějaké fotky. A pak se shromáždit u autobusu, naložit zavazadla, ještě poslední skupinová fotka a odjezd. Tunel, Riva, Arco, Nago. Viditelnost nádherná. Starosta říká, že tudy jede už nejméně pošesté, ale tak krásný výhled na Gardské jezero zatím nikdy nebyl.

Krajina ubíhá, poslední zastávka v Itálii v Brenneru, pak cesta přes Rakousko a Německo do Rozvadova. Pouštíme filmy z DVD, nejlepší na začátku, další horší a horší. Aspoň nám nebude líto, že ten poslední nedokoukáme do konce. Ostatně radši koukám na krajinu, film je možné pustit si téměř kdykoli doma (pokud za to stojí), touhle krajinou se však každý den nejezdí.

A pak už jen příjezd, vybalení zavazadel.

A jak to bude příští rok? V Novoknínském zpravodaji se píše, že příště bude potřeba rozdělit zájezd na menší celky, protože v tomto množství je to náročné hlavně pro naše hostitele. Nevím, jak přesně to bylo myšleno. pokud tak, že by bylo několik zájezdů, každý ale pro menší počet zájemců (nebude to organizačně náročnější?), pak by možná mělo smysl udělat ty zájezdy různě zaměřené. Já osobně bych se rád prošel především po všech vesnicích údolí, případně do kopců v okolí. A což takhle vyrazit na to Doss Alto, kde bojovali čeští legionáři?

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Ledro, Mezinárodní vztahy, Partnerství Ledro - Nový Knín, Reportáže se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Jak bylo v Itálii

  1. Pingback: Reportáž z Itálie | Miloš Hlávka – člověk na okraji

Zde je možno zanechat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s