Requiem za jednu lípu

Jednoho rána jsem se podíval ke kašně – a nespatřil jsem Tě, naše, kdysi tak krásná, lípo. Jen pařez se krčil tam, kde jsi doposud stála jako čestná stráž. Dlouho jsi chřadla, a ač jsi o svůj život statečně bojovala, v poslední době jsi odcházela z tohoto světa čím dál rychleji, až nakonec pila dřevorubce zkrátila Tvé trápení.

Dlouhá léta jsi chřadla – a vlastně si netroufám s jistotou tvrdit, od kdy. Mám ale pocit, že Tvůj konec uspíšila firma, která před čtyřmi lety budovala opěrnou zídku pod kašnou. Nejspíš narušila Tvé kořeny – a cosi se v Tobě zlomilo. Dalšího roku, dvoutisícího sedmého, Tvé listy vyrašily později a po celý rok zůstaly nepatrné, mnohem menší, než listy lip obvykle bývají.

Nevím, jak je to možné; základy té kamenné zídky nebyly nijak zvlášť hluboké, ale jsou věci mezi nebem a zemí, které stále ještě nechápeme.

Na mysli mi vytane náhlý konec jedné Tvé vrstevnice, rovněž nádherného stromu, který stával u lávky k letnímu kinu. Jednou na sklonku léta přišla vichřice a polovinu ho sťala. A krátce nato zvadly všechny listy. Dřív než stihly zežloutnout a opadat. Náhlý šok skolil i ten zbytek stromu, který tehdy náporu větru odolal.

Ty jsi se však tak rychle nevzdávala, i když roku dvoutisícího osmého už mnoho Tvých větví zůstalo zcela holých, a já se na Tebe díval s čím dál větším strachem, že co chvíli odejdou i ty ostatní. Nepomohl ani zmlazovací řez – spíš naopak. Ze smutného pahýlu vyrašilo jen několik málo zelených větviček – a i ty počaly postupně usychat. Bojovala jsi statečně, ještě letos v létě se na Tobě zelenalo několik posledních proutků. Nic však naplat, byl to beznadějný boj. Až Ti nakonec byla na počátku podzimu dopřána euthanasie.

Dlouho jsem sledoval, jak nám mizíš před očima, a mnohé otázky se vtírají. Ta stavba opěrné zídky Tvou záhubu nejspíš opravdu uspíšila. Jenže stačí mi uhnout očima jen malý kousek stranou, abych viděl, že to nebyla příčina jediná. Dívám se na Tvou sestru naproti Mincovně a mám strach, že Tě bude co nevidět následovat. Přestože její kořeny ta zídka mohla jen stěží narušit. A já jako bych se najednou ocital v kůře té lípy a cítil, jak mi někdo sype do otevřených ran ty tuny soli, kterými je zimu co zimu zasypávána přilehlá silnice, jen proto, aby to neklouzalo a dalo se po ní projet rychleji a pohodlněji. Jak často se ženeme za všemi krásami světa, třeba i toho nejvzdálenějšího jeho kouta, a přitom bezděčně ubíjíme krásu ve svém nejbližším okolí – a někdy i v sobě samých. Jak často nevíme, co činíme. Nebo to ani nechceme vědět.

Loučím se s Tebou, naše krásná lípo, a věz, že v naší paměti zůstaneš ještě hodně dlouho. Jako vzpomínka a jako memento toho, co dokážeme, když zapomínáme, že nejsme na světě sami.

Loučím se s Tebou a ještě naposledy tě prosím: odpusť nám naše viny, jako i my – snad aspoň občas – odpouštíme našim viníkům. A až se i tyto naše životy uzavřou, ocitneme-li se spolu někde na druhém břehu věčnosti, či v některém z příštích životů, smiluj se nad námi. A dej nám prodlít ve svém stínu.

Miloš Hlávka

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Zamyšlení se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zde je možno zanechat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s