Čeho se Josef Valenta nedopátral

Valentovy Paměti královského zlatohorního města Nového Knína a sousedních obcí Starého Knína, Velké a Malé Hraštice1 sice vyšly už v roce 1932, avšak dodnes jsou zřejmě nejúplnějším soupisem knínských dějin před I. světovou válkou, jaký kdy vyšel knižně, a dodnes mohou posloužit jako cenný zdroj informací.

Na druhé straně s časem se vyvíjí vše – i poznatky z oblasti dějin. Někdy je korigují nálezy dosud neznámých listin, jindy překvapí archeologické nálezy nebo stavebně-historický průzkum památných budov. A tak i ve Valentových Pamětech nalezneme místa, která je dobré brát s rezervou.

Již pět let po vydání Valentovy kroniky tak vzala za své autorova hypotéza, že novoknínský kostel svatého Mikuláše byl před Třicetiletou válkou dřevěný a nynější budova je až barokní novostavbou. Stačilo při generální opravě v roce 1937 otlouci opadávající omítku a rázem byly na světě zbytky románského zdiva lodi a gotického zdiva presbytáře. Ostatně cosi bylo možno tušit už dříve – zdi lodi jsou výrazně silnější, než bylo pro barokní novostavby obdobné velikosti obvyklé2.

Zpochybňováno bývá rovněž Valentou zmiňované vypálení města za husitských válek3. Nejčastěji bývá jako pachatel označován Jan Žižka – jenže město v té době stálo na straně podobojí. Na druhé straně války někdy nemívají logiku. Ať však tomu tehdy bylo, jak chtělo, pohroma, kvůli které obnovoval městská privilegia král Jiří z Poděbrad v roce 1461, byla pravděpodobně pozdějšího data – jinak by nebylo nutno nahrazovat ztracenou listinu Zikmundovu z roku 1437.

Asi nejpozoruhodnější tvrzení ve Valentových Pamětech se nachází na straně 38. Píše se tam doslova toto:

Ke konci XIII. století patřil prý Knín klášteru ostrovskému, založenému r. 999 Boleslavem II. Pobožným na ostrůvku vltavském v Davli, řečený „Ostrov“, zničenému roku 1424 za válek husitských. Benediktini ostrovští měli prý zde kostel na Hůrkách, naproti klášteru Alžbětinek, stávajícím na návrší nad nynějším mlýnem pana Karla Čámského. Ač přišlo se při orání na malé zbytky základního zdiva v těchto místech, které snad by mohly patřiti uvedeným stavbám, přece určitých dokladů k potvrzení těchto pověstí jsem se nedopátral.

Josef Valenta se nedopátral – a vlastně ani nemohl. Písemné prameny o benediktinech v Kníně neexistují. Uvážíme-li přitom, že se zachovaly zprávy například o někdejší filiálce (proboštství) ostrovského kláštera na Velízu nebo o neúspěšném pokusu o založení cisterciáckého konventu v Mašťově4, existence benediktinského kostela v Kníně se nezdá být pravděpodobná.

Pokud lze výskyt ostrovských benediktinů v Kníně ve XIII. století aspoň teoreticky připustit, v případě alžbětinek je to ještě horší. Uvedený řád5 (Elisabethinae, Ordo Elisabethinarum, Soroes Hospitalariae S. Elisabethae, zkratka OSE) sice má název odvozen od svaté Alžběty, lantkraběnky durynské, která žila v letech 1207-1231 a v roce 1227 založila špitál v hessenském Marburgu, ale řád samotný vznikl zhruba o dvě stě let později v Itálii kolem špitálů sv. Alžběty. U jeho zrodu stála blahoslavená Angelina z Marsciano (♰1435). Papežská listina Circa pastoralis z roku 1566 umožnila jeho další rozšíření, jakož i rozdělení. České řádové domy tak odvozují svůj původ od špitálních sester, sdružených na počátku 17. století kolem špitálu v Cáchách (Aachen) vedením Apollonie Radermarchové (1571-1626). Roku 1627 byla společnost začleněna mezi terciářky svatého Františka (zachovávající klausuru) a nedlouho poté se rozšířila po celé Evropě. První konvent v Čechách založily na Novém Městě pražském u Panny Marie Sedmibolestné roku 1722 dvě sestry, povolané z Vídně již v roce 1719. Další konventy vznikly později u svaté Alžběty a svaté Rodiny v Kadani (založený v roce 1746; existuje dodnes), u svaté Alžběty ve Štýřicích (nyní součást Brna – založen byl v roce 1749 a rovněž existuje dodnes) a v Těšíně (založen v roce 1754, po roce 1903 byl přemístěn na předměstí a původní budovy zbořeny; původní místo i současné budovy kláštera se nacházejí v nynější polské části města6) a v 19. století ve slezském Jablunkově (první řádová sestra přišla v roce 1851, klášter založen v roce 1853 a zcela dokončen v roce 1861; po roce 1918 byl přemístěn do novostavby, která byla zcela dokončena a vysvěcena v roce 1932; klášter působí s přerušením za minulého režimu dodnes v novějším z areálů, původní klášterní budovy, se rovněž dochovaly, ač původnímu účelu již neslouží.7).

Dodejme, že řádové sestry se věnují především péči o nemocné ženy; součástí každé konventní budovy je proto i nemocnice.

Je tedy jasné, že ve XIII. století v Kníně klášter alžbětinek stát nemohl. A později, kdy už mohl, je nemyslitelné že by po něm nezůstaly písemné zprávy. Ani jeho budovy by pravděpodobně nezmizely zcela beze stopy. Navíc v té době existoval ve Starém Kníně křižovnický špitál, který měl podobnou náplň práce jako alžbětinky – a Knín tehdy rozhodně nebyl tak velký, aby potřeboval hned dvě taková zařízení.

A konečně v té době pro změnu dávno neexistoval klášter na Ostrově u Davle. Po poničení husity v roce 1420 (tj. nikoli v roce 1424, jak píše Valenta) a následného rozchvácení8 jeho pozemkového vlastnictví následovaly několikeré pokusy o jeho obnovu až do roku 1517, kdy opat s konventem definitivně přesídlil do Svatého Jana pod Skalou (který řádu patřil již dříve)9. Zkázu zřícenin dovršila povodeň v roce 1529.

Kostel ostrovských benediktinů a klášter alžbětinek tedy naproti sobě stát nemohly a celý zápis ve Valentových Pamětech je především dokladem (a to cenným dokladem) o zajímavé pověsti, která se zde tradovala ještě v době sbírání podkladů pro připravované vydání knihy.

Na druhé straně je pravdou, že kláštery benediktinů (i když ne ostrovských) a alžbětinek blízko sebe, téměř naproti sobě, opravdu nějakou dobu stály – a po roce 1990 opět stojí. Ovšem nikoli v Novém Kníně, nýbrž v Praze na Novém Městě. Klášter alžbětinek u kostela Panny Marie Sedmibolestné v pražské ulici Na Slupi totiž stojí nepříliš daleko od slavného benediktinského kláštera Na Slovanech či v Emauzích, známého jednak slovanskou liturgií za Karla IV., jednak působením beuronské odnože benediktinského řádu10 po roce 1880 a v neposlední řadě pozoruhodným poválečným řešením průčelí kostela poškozeného náletem v roce 1945.

Je možné, že inspirace oné Valentou zmíněné pověsti mohla mít kořeny právě někde zde.

Miloš Hlávka

1 Jedná se o první díl Pamětí. Druhý díl knižně nikdy nevyšel a rukopis je, pokud vím, nezvěstný.

2 Stačí porovnat sílu zdiva novoknínské kostelní lodi s kostelem staroknínským (a to i v jeho zdivu jsou pozůstatky starší – v tomto případě gotické – stavby).

3 Poměrně obsáhle tuto záležitost rozebírá (například uvádí, že Valenta se ve zprávě o vypálení města v roce 1424 odvolává na zdroj, ve kterém taková zmínka není) Stanislav Polák v článku Přehled dějin Nového Knína, který vyšel ve Vlastivědném sborníku Podbrdska (číslo 18, rok 1980; vydávaly Okresní archív a Okresní muzeum v Příbrami).

4 Tamní cisterciáci přišli do Mašťova asi roku 1192 na pozvání tamního velmože Milhosta. V důsledku zakladatelových majetkových sporů raději už v roce 1198 přesídlili do Oseku u Duchcova, kde svůj klášter mají – s výjimkou přestávky za minulého režimu – dodnes. Údaje jsou převzaty z knihy: Vlček P., Sommer P., Foltýn D.: Encyklopedie českých klášterů, Libri, Praha, 1998, ISBN 80-85983-17-6

5 Údaje jsou převzaty rovněž z Encyklopedie českých klášterů, zmíněné v předchozí poznámce.

6 Údaje jsou převzaty z knihy: Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 1. díl, nakladatelství Libri, Praha,1996, ISBN 80-85983-13-3

7 Byly použity údaje z knihy: Foltýn, Dušan, a kolektiv: Encyklopedie moravských a slezských klášterů, nakladatelství Libri, Praha, 2005, ISBN 80-7277-026-8

8 Toto zastaralé slovo nemusí být všeobecně srozumitelné, nyní se používá spíše modernější výraz „privatizace“.

9 Informace je převzata rovněž z již zmíněné Encyklopedie českých klášterů.

10 Nejde o překlep a jedná se vskutku o odnož beuronskou, nikoli berounskou. Zajímavou a architektonicky velmi hodnotnou klášterní novostavbou z konce 19. století ovlivněnou beuronským výtvarným cítěním je někdejší klášter beuronských benediktinek při kostele sv. Gabriela v Holečkově ulici v Praze na Smíchově, v roce 1919 prodaný státu a od roku 1930 sloužící jako Poštovní muzeum.

Článek byl uveřejněn v Novoknínském zpravodaji 07/2011

Reklamy
Galerie | Příspěvek byl publikován v rubrice Dějiny se štítky , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Čeho se Josef Valenta nedopátral

  1. Marek Hlávka napsal:

    Dobrý den Miloši,
    měl bych na Vás pár soukromých dotazů, ale nenašel jsem zde na stránkách email.
    Pořád ČT o tajemství rodu mě donutil oprášit prach na genealogickém stromu rodiny, který skončila před několika lety ve slepé uličce práve v Novém Kníně na přelomu 18.a 19.století.
    Pokud jste rodem z Nového Knína, možná máte nějaké informace, které by mohli poodhalit roušku tajemství odkud Hlávkové do Knína přišli.
    Roku 1798 si Antonín Hlávka vzal dceru Jana Müllera z č.p, 98 a patrně jeho bratr Jan si roku 1801 vzal Annu roz. Sedláčkovou (dceru Dominka Sedláčka z č.p. 62). Oba byli soukeníky/tkalci ale v matrikách jsem nikde nenašel odkud do města přišli, jediné co vím díky Valentově kronice je, že roku 1783 ještě v Novém Kníně žádný Hlávka nežil.
    Pokud budete chtít, kontaktujte mě na marek.hlavka@gmail.com
    S pozdravem
    Marek Hlávka

Zde je možno zanechat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s