Mokrsko – veřejný mítink v roce 1995

To, že se ložisko zlata pod Mokrskem jeví jako notně lákavá kořist, asi netřeba dlouze zdůrazňovat. O jeho vytěžení se vážně uvažovalo už za minulého režimu, po převratu v roce 1989 dostal zájem o ně další rozměr – o jeho využití se mohl začít ucházet soukromý kapitál, ovšemže hlavně ten zahraniční, který „na to měl“. A tak byla začátkem 90. let 20. století (za první Klausovy vlády) vyhlášena veřejná soutěž o průzkum známých ložisek žlutého kovu. V případě Mokrska se měla dostat k lizu nadnárodní společnost Rio Tinto Zinc (RTZ), resp. jí stoprocentně vlastněné eseróčko Mindev. Když záměry pánů ministrů vypluly na povrch, zvedla se v postižených místech – mírně řečeno – vlna nevole. Těžaři však i tak doufali, že se jim podaří prosadit svou – a aby to měli jednodušší, pokoušeli se své záměry „vysvětlit“ na veřejných mítincích. Jeden takový se konal i v Chotilsku v tehdejší hospodě U Járků. Měl jsem tu čest být při tom, a jelikož jsem to, co jsem tam viděl, popsal a následně mi to uveřejnil tehdy vycházející samizdatový občasník Svobodná mysl, mohu zde něco jako reportáž  tehdejšího setkání občanů s těžaři znovu uveřejnit (s pár drobnými stylistickými úpravami a opravou názvu hospody – v tištěné podobě se objevil překlep). Takže jak to tehdy bylo?

Jak už bylo možno dočíst se v novinách, konal se v pátek 28. července (1995) v hospodě U Járků v Chotilsku veřejný mítink, svolaný nadnárodní společností RTZ kvůli průzkumu ložisek zlata pod Mokrskem. Zatím „jen“ kvůli průzkumu.

A tak bych k tomu všemu dodal pár vět, neb jsem tam byl také. Chotilsko leží asi 5 km od Knína, Mokrsko asi sedm, takže tu hrůzu máme prakticky za humny. Tudíž se omlouvám, pokud se v tomto případě dopustím něčeho, co by profík v novinařině nikdy neměl udělat: totiž pokud popis události bude příliš prošpikován mými osobními postoji.

Pracovníci těžařské firmy RTZ si přizvali jakéhosi profesora z Liverpoolu, jehož jméno jsem dost rychle zapomněl, prý „nezávislého odborníka, který pracoval (mj.) pro Světovou banku“ (!), aby celé sezení zahájil krátkou přednáškou o vlivu těžby nerostných surovin na životní prostředí. V bouřlivé atmosféře hospodského sálu však měli pořadatelé co dělat, aby se dotyčný pán vůbec dostal ke slovu: přítomní občané dávali svou nechuť najevo velice hlasitě.

Po nějaké době se sál podařilo aspoň jakž takž uklidnit a pan profesor se mohl rozhovořit. Nejprve se pokoušel učinit si jitou popularitu tím, že začal představovat své působiště coby město známé nejen svou univerzitou, ale především díky hudbě, neb odtamtud pochází skupina Beatles. Soudě podle ne právě nadšené odezvy obecenstva si troufám tvrdit, že to nebyla až tak převratná novinka. Kdyby aspoň vysvětlil, co mají Beatles společného s tím ložiskem pod Mokrskem…

A pak vypukla vskutku dojemná přednáška o tom, ja se ta těžba v minulosti dělala necitlivě. Pohleďme na ti diáky, jak se ta příroda nechutně plundrovala. To aby občané viděli, že jde skutečně o nezávislého odborníka, který vidí i ty stinné stránky těžby. Ale tohle plundrování, vážení přátelé, to je našěstí už minulost, tadyhle na tomhle snímku vidíte důl po rekultivaci a tady, považte , tohleto na tomhle obrázku, to byl také důl, a teď, jak vidíte, je tam dokonce přírodní rezervace (??!!). Ano, opravdu pan profesor použil tohoto výrazu. Či si ho vymyslela jeho tlumočnice?

A abyste viděli, jak citlivě nyní těžařské společnosti postupují, pohleďte na tento snímek. V okolí pásma těžeb, jak vidíte, žijí i sloni. Na promítacím plátně se opravdu vyjímal obrázek slona či snad slůněte, kterak horko těžko překračuje jakousi obrovitou rouru, vedenou po zemském povrchu. Takový menší tranzitní plynovod. Aspoň takovým dojmem na mě to potrubí působilo.

Po skončení řeči páně profesorovy se zvedl poslanec Bláha, který poděkoval shromážděným občanům za to, že si tu přednášku přece jen vyslechli, a dodal, že si odborných znalostí pana profesora váží, nicméně se domnívá, že proslovem tohoto typu by bylo možné udělat dojem snad ještě někde v Africe, tady však je obyvatelstvo přece jen poněkud gramotnější. A mnozí tady už i z vlastní zkušenosti vědí, co taková těžba obnáší. Pak dodal, že ani jemu není osud ložiska lhostejný. A že se přiznává, že bydlí asi 15 kilometrů odsud, tedy v Dobříši.

Pan Nouza z Ministerstva hospodářství si zřejmě nebyl jist odborností pana poslance a chtěl si ji ověřit. Jelikož je to však asi děsný stydlín, a bylo mu tudíž trapné, zeptat se na jeho vzdělání přímo, rozhodl se na to jít oklikou. Zeptal se tedy, za kterou stranu pan Bláha ráčí poslancovati. A jistě jen nechápavá reakce obecenstva mu zabránila, aby dalšími vhodně volenými dotazy nakonec zjistil to, co zjistit chtěl.

Pak se představila firma RTZ (v originále RIO TINTO ZINC, česky asi Rabování Této Země). Většinu čísel jsem již zapomněl, tak snad jen jednu perličku. Na promítacím plátně se objevil údaj, že na majetku firmy se podílí 115 akcionářů. Čehož si během své řeči zástupce firmy všiml a upřesnil, že tam chybějí tři nuly. Vskutku doklad důvěryhodnosti firmy. Za účelem průzkumu a případné těžby ložiska založila RTZ dceřinnou společnost RTZ Mindev s.r.o.. Na promítacím plátně se objevil snímek jakéhosi lejstra opatřeného razítkem.

Zřejmě šlo o zápis do Obchodního rejstříku.

Tam mě zaujal jeden detail, který možná většina přítomných přehlédla. Jako základní jmění byla totiž uvedena částka 100 000 Kč.

Takže si docela dokážu představit scénář dalších událostí. Společnost RTZ Mindev zahájí průzkum v ceně několika desítek miliónů. Na to si půjčí prostředky u bank.

Pak jsou následující možnosti:

1. V první fázi se ložisko ukáže jako nezajímavé a firma půjde od toho

2. nebo se bude pokračovat v průzkumu, načež:

2.1. ukáže se nerentabilnost ložiska a firma půjde od válu, nebo

2.2. se ukáže, že se těžit vyplatí a firma se pokusí těžit a

2.2.1. buď se objeví byrokratické překážky a firma, ač nechtíc, bude muset jít od válu, nebo nakonec

2.2.2 firma bude těžit, zlikviduje obec Mokrsko, zamoří okolí, zlato odveze do Anglie, a když přijde čas k rekultivacím, firma půjde od toho.

V případech 1., 2.1. a 2.2.1. se pochopitelně banky začnou zajímat o vrácení úvěrů. Společnost s ručením omezeným Mindev se ukáže co nesolventní a dostane se do konkursu. A jelikož jde o společnost s ručením omezeným se základním jměním 100 000 korun (slovy jedno sto tisíc), lze se damyslet, jakou částku dostanou věřitelé nazpět.

Podobné výsledky lze očekávat i v případě 2.2.2., pokud se někdo pokusí vymáhat splnění slibů rekultivací. Až na to, že místo dluhů u bank nám tady zůstane zavražděná krajina, na zacelení jejíchž jizev nebudou peníze. Nabo zůstanou jak ty dluha, tak ta zničená krajina.

To, že přítomní zástupci Hnutí Duha, Společnosti pro trvale udržitelný život a možná i dalších občanských iniciativ, chvílemi museli poněkud opravovat pana Nouzu z Ministerstva hospodářství, když se pokoušel uchlácholit veřejné mínění ne právě přesně interpretovanými pravidly územního řízení, už tuším tiskem proběhlo. Zda šlo o neznalost či o pokus o dezinformaci, si netroufám soudit. Možná šlo o obojí.

Setkání vyvrcholilo tím, že se zvedl jeden z místních občanů, zeptal se ostatních, jak dlouho ještě chtějí takové bláboly poslouchat, a vyzval je k odchodu. Během dvou minut se sál prakticky vyprázdnil. Uvnitř zůstalo pouze několik postávajících a diskutujících hloučků a za stolem v čele sálu pak nikoli nepodobní Jakešovi v plotě představitelé firmy RTZ Mindev.

(Svobodná mysl 4/95)

P.S.

Ještě dodatečně zmíním jeden detail, který se mi tehdy do té reportáže nevešel. Řeč tehdy samozřejmě přišla i na případný výkup nemovitostí. I zvedl jsem, upozornil, že existují ceny odhadní a tržní, takže za kterou z nich by se vykupovalo. Občané nebyli nadšeni – shledavše mou otázku ne zcela taktickou. Nicméně pánové z těžařské firmy samozřejmě hrdě prohlásili, že by pochopitelně šlo o ceny tržní. V nastavší vřavě  už nebylo lze položit otázku další, kterou jsem měl na jazyku. A ta otázka, adresovaná celému sálu, měla znít: A co myslíte, vážení, budou tržní ceny nemovitostí v krajině ohrožené povrchovou těžbou zlata (či čehokoli jiného) vyšší nebo nižší než odhadní?!

Ale ono je to nakonec vcelku jedno. On domov má pro spoustu lidí (doufám i teď v roce 2013 – aspoň mi to naznačují hlasy nejen z Mokrska, ale třeba i z Horního Jiřetína na Mostecku či odjinud) stále mnohem vyšší hodnotu, než je jeho odhadní i tržní cena dohromady.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Chotilsko, Dějiny, Reportáže, Zlato v Mokrsku se štítky , , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zde je možno zanechat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s