„Kdo Boha má za pevný hrad…“

Na školní tabuli byl zavěšen krucifix. Před ní stál starší muž v saku a recitoval:

…Udělíš-li dobrodiní,
vpiš to v listy květinové;
tobě-li kdo dobře činí,
vryj to v desky mramorové!“

Takto k nám přes propast let promlouval obrozenecký kněz Boleslav Jablonský1. A protože tak už dávno nemohl činit osobně, mluvil k nám ústy jiného katolického kněze, staroknínského faráře (a v posledních dnech života též osobního arciděkana2) Josefa Malinského. Od narození tohoto vzácného člověka uplyne 10. října 2013 rovná stovka let. Již v minulém čísle jeho památky vzpomněla paní Tefrová, za což jí touto cestou děkuji, a doufám, že se ozvou i další pamětníci. Podrobnější životopis zde neuvádím – doufám, že tak učiní jiní. Spíše si oživím několik útržkovitých vzpomínek.

První z nich se týká začátku 70. let 20. století. Byl jsem tehdy čerstvým ministrantem v novoknínském kostele, střídaly se totiž generace. Starší ministranti končili, noví začínali. Byly prázdniny a pan farář se rozhodl uspořádat pro nás, ministranty ze svěřených farností, pro ty končící i ty začínající, společný výlet na Orlickou přehradu. Dodnes si pamatuji, že jsme se sešli u autobusu, který tehdy odjížděl v pracovní dny na Příbram ve tři čtvrti na šest ráno. Už nevím, kde jsme měli přípoj, ale v každém případě jsme se dostali na hráz orlické přehrady. Stáli jsme na chodníku silnice, která vede po hrázi, pan farář se díval na hladinu jezera a vzpomínal. Ukazoval někam na hladinu a říkal, že támhle – pod tou strání vpravo vzadu – stávala vesnička Těchnice. Několik chalup, kostel, ve kterém vlastně ještě relativně nedávno sloužil, když tam docházel z Klučenic. Neděli co neděli, devět kilometrů pěšky tam a pak zase zpátky. Vše zmizelo pod vodní hladinou. V té době to vlastně nebylo tak dlouho, ani ne dvanáct let, ovšem pro nás, nejmladší generaci knínských ministrantů, i to bylo něco dávného, doba přesahující délku našich dosavadních životů. A pak jsme nasedli na loď3 a pluli nějakých šedesát metrů nad tím kostelem, klenbu jehož presbytáře dodnes mohou obdivovat aspoň potápěči, a mířili ke Zvíkovu. A pak jsme navštívili hrad se závěrečnou zastávkou v raně gotické hradní kapli. A tam, když prohlídka skončila, pan farář dlouze děkoval průvodci za kvalitní výklad – a děkoval „i za ty chlapce“, tedy za nás.

Páter Josef Malinský (vpravo) se střídajícími s tehdejšími ministranty z jeho farností

Páter Josef Malinský (vpravo) se střídajícími s tehdejšími ministranty z jeho farností

Jakožto dítko z katolické rodiny jsem byl i jedním z těch, kdo ve škole navštěvovali hodiny náboženství, byť tehdejší režim se tomu snažil klást překážky. Po uvolnění koncem 60. let 20. století tehdy začalo opět přituhovat – například přihlášky, které museli podepsat oba rodiče, bylo nutno podat ve škole už v červnu před prázdninami. A v dalších letech si ředitel školy začal zvát rodiče na pohovory, kde je přemlouval, aby přihlášky stáhli. Zda měl pokyn „shora“, či to byla jeho vlastní iniciativa, mi není známo. Občas tento úkol „přehrál“ na učitele přihlášených dětí. A tak jednou potkal mou matku učitel Matějček, který učil jednoho z mých bratrů, zastavil ji na ulici a pravil něco v tomto smyslu: „Dobrý den, paní Hlávková. My spolu máme hovořit. A vy asi víte, o čem. Takže kdyby něco, tak jsme spolu hovořili. Na shledanou.“

Ale zpět k hodinám náboženství. Vlastně jsem se na ten předmět docela těšil – už proto, že tam nebylo co zkazit, protože se neznámkoval. A když se jednoho roku ředitel školy „zjistil“, že se pro výuku náboženství napříště nenajde vhodnější místnost než školní dílna, pan farář to přijal s pokorou sobě vlastní. První hodinu v novém prostředí zahájil vyprávěním o tom, že Ježíš se narodil ve skromných poměrech v rodině tesaře a část svého života prožil také v dílně. A tak jsme seděli mezi ponky a svěráky, hltali biblické příběhy a malý Ješua4 jako by se nacházel někde mezi námi a pomalu, leč vytrvale přitesával trámy pro svůj budoucí kříž…

Dodnes vzpomínám na jedno čtyřverší, které v hodinách náboženství také zaznělo. Takto k nám ústy pana faráře Josefa Malinského promlouval zbirožský rodák Josef Václav Sládek:

Kdo Boha má za pevný hrad,
nic nemusí se zlého bát.
I v bouři může klidem být,
neb nad ním drží Bůh svůj štít…“5

Zdálo se, že nad páterem Malinským Nejvyšší svůj štít – v rámci tehdejších možností – opravdu drží. Ten však přesto už při příchodu do farnosti zřejmě prožil jedno zklamání. To jsme se však dověděli až po jeho smrti.

V době, kdy na staroknínské faře působil páter Pavel Vrbenský, scházela se tam skupinka, kterou on sám nazýval mládeží, i když jsem v ní byl i já, ač jsem právě nejmladší už nebyl. A jednou nám tento kněz přečetl krátký úryvek z deníku pátera Malinského, který po něm na faře zůstal. O jeho příjezdu do farnosti a o jeho smutku z toho, co on nazval dechristianizací těchto končin od dob, kdy zde krátce po svém vysvěcení působil jako kaplan6. Proti 30. a 40. létům 20. století, kdy zdejší kostely o nedělích praskaly ve švech, totiž jejich návštěvnost rapidně klesla. Ale asi těžko to svádět jen na tlak tehdejšího režimu, i když ten na tom jistě měl také svůj podíl. To „jen“ přestali kostely navštěvovat ti, kdo tak dosud činili hlavně proto, že se to považovalo za součást bontonu – a najednou už to součástí bontonu nebylo. Někteří z nich mohli mít nějakou víru – ale třeba věřili tak nějak „po svém“, a k tomu kostel nepotřebovali7. Zůstali jen ti, kdo tak činili z opravdového přesvědčení. A to se nezměnilo ani po roce 1989. A asi je to tak správně.

Čtrnáctého října uplyne už pětadvacet let, co páter Josef Malinský už není mezi námi. Už pětadvacet let jej nepotkáváme v ulicích našeho města. Na jeho hrobě však dodnes najdeme svíčky od těch, kdo nezapomněli. Dodnes si jej připomínají i v Klučenicích. Protože i po těch pětadvaceti letech je na co – a je na koho – vzpomínat A nám, kdo jsme jej kdysi potkávali, se chce opravdu hodně věřit, že takový ušlechtilý člověk, jakým páter Josef Malinský byl, přece nemohl zmizet ze světa úplně.

Miloš Hlávka

1Boleslav Jablonský, civilním jménem Karel Tupý, se narodil 14. ledna 1813 (tedy i on měl letos kulaté výročí) v Kardašově Řečici, zemřel 27. února 1881 v klášteře v obci Zwierzyniec, která je nyní součástí Krakova. Citované čtyřverší tvoří závěr básně Vděčnost. Její text lze najít na adrese http://www.veprek.cz/Vzorneditko2.html.

2Arciděkan je v Římskokatolické církvi titul kněze, který je buď správcem významné farnosti, jež má titul arciděkanství (v minulosti měla tento titul například farnost v Kouřimi, Kladně, Českém Krumlově, Městě Touškově či Pardubicích, k 1. červenci 1994 byla většina těchto titulů zrušena a zůstaly jenom některé – například v českobudějovické diecézi jím disponuje farnost v Nepomuku), nebo může být jmenován arciděkanem osobním (ad personam) – páter Malinský byl tím druhým případem.

3Osobní lodní dopravu tam tehdy provozovala ČSAD (tehdejší monopolní provozovatel mj. linkové autobusové dopravy) a ceny jízdenek se, pokud si dobře pamatuji, od těch autobusových příliš nelišily.

4Ješua (יֵשׁוּעַ), zkráceno z původního Jehošua (יְהוֹשֻׁעַ – český význam: Bůh – či Jehova, Jahve – zachraňuje) tak zní jméno Ježíšovo v hebrejštině. Vedle Ježíše Nazaretského, ústřední postavy Nového Zákona nesl toto jméno i autor deuterokanonické starozákonní Knihy Sírachovcovy. Ze stejného kořena vzniklo i jméno titulní postavy starozákonní knihy Jozue. Bližší infomace lze najít ve Wikipedii: http://cs.wikipedia.org/wiki/Je%C5%BE%C3%AD%C5%A1.

5Jde o první sloku básně Důvěra v Boha, která je závěrečným dílem Sládkovy sbírky Zvony a zvonky. Celou báseň, která má celkem šest slok, lze najít na adrese http://cs.wikisource.org/wiki/Zvony_a_zvonky/D%C5%AFv%C4%9Bra_v_Boha. Asi nejznámější básní sbírky je ta o křišťálové studánce, kde nejhlubší je les.

6Toto označení je vžité, avšak z hlediska nynějšího katolického kanonického práva nepřesné. Správnější je používat termín „výpomocný duchovní“. Kaplanem je (nejen v katolické církvi) duchovní, který má pečovat o určitou skupinu věřících, například nemocniční kaplan o nemocné v určité nemocnici, vězeňský kaplan o vězně, vojenský kaplan (za Rakouska-Uherska se používalo označení polní kurát či feldkurát) má na starosti duchovní potřeby svěřených vojáků. Výpomocný duchovní oproti tomu nezastává církevní úřad, ale v duchovní správě pouze vypomáhá z titulu svého kněžského svěcení, například sloužením mší, zpovídáním, apod. To byl i případ prvního působení pátera Malinského ve Starém Kníně.

7Tomu by nasvědčovala i skutečnost, že v minulém sčítání lidu se v Novém Kníně mezi těmi, kdo se označili za věřící, nadprůměrný podíl z nich deklaroval jako ti, kdo se nehlásí k žádné církvi či náboženské společnosti.

Napsáno pro Novoknínský zpravodaj, otištěno v čísle 9/2013; v témže čísle na pátera Malinského stručně vzpomněli i manželé Konopáskovi, které kdysi oddával. Zasvěcena mu má být i posvícnská mše ve Starém Kníně v neděli 20. října 2013. MH

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Dějiny se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zde je možno zanechat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s