Dějiny Nového Knína po 81 letech

Jak již bylo oznámeno, dne 17. listopadu 2013 byla slavnostně pokřtěna kniha Petra Kadlece Letopisy královského zlatohorního města Knín. Podobně rozsáhlá publikace věnovaná novoknínské historii, totiž Valentovy Paměti královského zlatohorního města Nového Knína…, vyšla naposledy v roce 1932, tedy zhruba 81 let před vydáním Kadlecových letopisů. První díl již klasického díla Valentova končí zhruba rokem 1914 (s několika drobnými přesahy) a další už světlo světa nikdy nespatřil. Nadto byly zjištěny některé nové poznatky, které nutí některá Valentova tvrzení korigovat: asi nejviditelnější jsou pozůstatky starších stavebních fází obou knínských kostelů: starší historie toho novoknínského byla odkryta během generální opravy v roce 1937, staroknínský zažil něco podobného (byť obnova nebyla – i s ohledem na povahu tehdejšího režimu – tak důkladná) o 21 let později, tj. v roce 1958. Je tedy jedině logické, že na nový přehled novoknínských dějin mnozí čekali s netrpělivostí. Nyní se tedy konečně dočkali.

Kniha měla být původně vydána ve spolupráci s městem. V průběhu prací na ní však vypluly na povrch názorové rozdíly mezi autorem a vedením města, a tak z původně zamýšlené podpory sešlo. Pokud roky práce neměly vyjít nazmar, musel Petr Kadlec své dílo vydat vlastním nákladem, za případné podpory soukromých sponzorů. K tomu nakonec došlo a loni v listopadu jsme se dočkali. Dílo je tak k mání za 295 Kč na několika místech v Novém Kníně i na Dobříši.

Zhruba první dvě třetiny díla představují soupis událostí, které se autorovi podařilo v kronikách a archívech dohledat. Zde jsou zápisy uspořádány časově, od nejstarších po nejnovější. Z počátečních fází knínských dějin jich je pomálu, teprve s postupujícím časem jejich četnost přibývá. A tak události od první písemné zmínky o Kníně v roce 1186 po bouřlivý rok 1848 zaujímají jen zhruba třetinu této první části knihy, zbytek zaznamenává události pozdější – od roku 1848 po relativně nedávný rok 1986. Mají formu poměrně stručných zápisů, které se snaží zachytit ta nejpodstatnější fakta.

Zbylou třetinu Letopisů pak tvoří souvislejší tématicky zaměřené články. Věnovány jsou jednak oběma knínským kostelům, jejich zvonům, v případě staroknínského kostela je pak zvláštní – a to poměrně podrobný – článek věnován i náhrobkům uvnitř kostela a jeden několika střípkům z dějin křižovnické správy staroknínské farnosti. Najdeme zde i články věnované již dávno neexistující kapli svatého Jana Nepomuckého na náměstí, Masnerově továrně či knínským mlýnům. Podrobněji jsou vzpomenuty rovněž události z podzimu 1918 v našem městě, stejně jako existence Masarykovy letecké ligy za první republiky. Stať o židovských spoluobčanech deportovaných do vyhlazovacích táborů za minulé války jsem autorovi dodal já, zatímco vzpomínky zdejšího dlouholetého zubaře na Hanuše Münze vznikly na základě setkání s pozůstalými rodinnými příslušníky. Z dobového tisku jsou převzaty informace (včetně tendenčního jazyka té doby) o některých spoluobčanech „rozkulačených“ v 50. letech 20. století. Své články má i (žel jen z menší části zachovalý) sudovický zámek a staroknínská fara, původně též zámecká budova. A konečně se v knize nacházejí medailonky několika osobností s Novým Knínem spojených.

Kniha vedle textů obsahuje i řadu fotografií z různých zdrojů. Některé jsou z archívu autora, ale setkat i z fotografiemi ze staroknínské farní kroniky nebo například i z pozůstalosti po mém dědovi Josefu Hlávkovi.

Publikace se žel – přes veškerou úctu k autorově píli a obrovskému množství vynaloženého času – neobešla bez některých nedostatků, které se možná podepsaly na rozhodnutí vedení města dát od podpory jejího vydání ruce pryč. Přitom některým nepřesnostem bylo možno vyhnout se poměrně snadno, a ty pak mrzí dvojnásob. Například to, že Drtinova rozhledna nestála na Veselém vrchu, nýbrž na Besedné, je všeobecně známo. Okénko v jižní stěně lodi kostela svatého Mikuláše zobrazené na straně 214 je zjevně románské a nikoli gotické, podobně portálek zobrazený na straně 218 (přitom v textu samotném na straně 210 je ono okénko, objevené při opravách v roce 1937 správně uvedeno jako románské).

Větší pozornost si zasluhoval i seznam židovských spoluobčanů z Novoknínska, kteří byli 4. září 1942 odsunuti do Terezína a posléze do vyhlazovacích táborů (nejčastěji do Malého Trostince). Vyhledávač na webu holocaust.cz1 totiž po zadání Buše přidal i oběti z míst, jež začínají stejnými písmeny, a tak k bušské rodině Taussigových přibyly oběti holocaustu z Bušovic (okres Rokycany) a Buštěhradu (okres Kladno). Do Buše tak byla „přestěhována“ mimo jiné jistá Malvína Popperová, pravděpodobně blízká příbuzná spisovatele, známého pod pseudonymem Ota Pavel.

Správností si nejsem jist v případě obětí z Libčic. Na území tehdejšího Protektorátu Böhmen und Mähren totiž existovaly Libčice čtvery: vedle těch novoknínských to byly Libčice u Nechvalic, dále Libčice na Vltavou a konečně Libčice u Dolních Kralovic (ty byly zbořeny v 70. letech 20. století v souvislosti se stavbou vodárenské nádrže Švihov na Želivce). Položil jsem proto e-mailový dotaz Terezínské iniciativě, která web holocaust.cz spravuje, a zatím jsem obdržel odpověď, že se to pokusí zjistit, ale že to nejspíš bude pátrání na delší dobu. Osobně totiž mám vážné podezření, že mohlo jít spíše o občany nynějších Libčic nad Vltavou. Ledaže by se našli pamětníci, kteří by si vzpomněli, že v těch „našich“ Libčicích před válkou opravdu nějací Weissovi a Neumannovi žili. Každopádně prozatím nechávám tuto otázku otevřenou. Jisté je jen to, že libčické oběti „konečného řešení židovské otázky“ byly odsunuty jiným transportem než ty knínské, dobříšské či čelinské. Správně je zřejmě naopak uvedena jediná oběť z Nových Dvorů, přestože obcí a osad tohoto jména je celá řada (a nejvíce obětí pocházelo z Nových Dvorů u Kutné Hory2).

Přes uvedené (a některé další) nedostatky lze vydání knihy přivítat, už proto, že zejména novoknínské dějiny po roce 1914 dosud nebyly takto souvisle zpracovány, takže například o pobytu ledrenských běženců za I. světové války se už mnoho nevědělo a na oběti holocaustu se také do značné míry zapomnělo (i ten jehlan s letopočty 1939-1945, dodatečně umístěný před pomníkem padlých z I. světové války, je veškerých jmen obětí prostý, jako by se za ně styděl). Pokud by snad úspěch publikace dával naděje druhému vydání, moc bych se přimlouval za to, aby šlo o vydání upravené. Knize by to jedině prospělo.

Miloš Hlávka

1Vyhledávání jsem zkoušel někdy ve druhé polovině listopadu po obdržení knihy. V současnosti (leden 2014) vyhledávač nefunguje, jak by měl, nejspíš v souvislosti s vývojem tohoto webu, takže si mé poznatky momentálně nelze ověřit – podobně jako zmínku z následující poznámky. Doufejme, že se vyhledávání podaří vbrzku opět zprovoznit.

2Lze je odlišit podle transportů – oběti z okolí Kutné Hory byly deportovány transporty, které vyjížděly z Kolína, zatímco Židé z Novoknínska byli deportováni z Prahy.

P.S.

Článek byl napsán pro Novoknínský zpravodaj, na radnici žel odešel těsně po uzávěrce lednového čísla, měl by se tedy objevit v čísle únorovém.

K 24. únoru 2014 vyhledávání na webu holocaust.cz opět funguje, takže o výše uvedených skutečnostech se lze opět přesvědčit.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Dějiny, Nový Knín se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zde je možno zanechat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s