Několik vzpomínek na Pavlu Tichou

Pavla Tichá se svým zvířectvem 09.02.2013

Pavla Tichá se svým zvířectvem 09.02.2013

Ta žena se v našem městě dlouho neohřála – jen nějaké dva roky jí zde byly souzeny. Objevila se zde nenápadně. A než někteří z nás stihli zaznamenat její přítomnost, ztratila se navždy. Odešla z našeho města i z tohoto tak zoufale bolavého a přitom tak opojně krásného světa.

Jmenovala se Pavla Tichá, narodila se 1. března roku 1968 a do Nového Knína se přistěhovala někdy v roce 2012. V té době měla za sebou už hodně pestrý život. Léta pracovního vypětí, budování kariéry, cestování do dalekých míst této planety – a pak tázání se po smyslu toho všeho, později umocněné příchodem osudové choroby. Zlom, který by pro mnohé znamenal naprosté zoufalství a ztrátu smyslu všeho, zde naopak znamenal nový začátek, kde všechny ty zkušenosti, po jejichž smyslu se Pavla tak naléhavě tázala, náhle získaly nové uplatnění.

Buďme však konkrétnější: po létech strávených v manažerských pozicích Pavlu postihl syndrom vyhoření a později – v květnu 2004 – jí byla diagnostikována rakovina prsu v pokročilém stadiu. Začala tak léta boje o každý další naplno prožitý den. Léta spojená budováním sdružení Amelie (název spolku byl inspirován francouzským filmem Amélie z Montmartru), které si vytklo za cíl podporovat – zejména psychicky – další podobně postižené lidi. Protože rakovina, to je nejen diagnóza, ale i nápor na psychiku takto postižených a jejich okolí – a o tuto stránku oné choroby do té doby nikdo nedbal. Nemoc pro Pavlu zároveň znamenalo novou etapu hledání vlastní duchovní identity, které ji po mnohých oklikách přivedlo do lavic knínských kostelů. A také ke zpěvu ve staroknínském kostelním sboru.

Už si nepamatuji přesně, kdy jsem se s Pavlou poprvé setkal, snad někdy v létě roku 2012. Bezpečně vím jen to, že to byla zásluha paní Tefrové, která se rozhodla nás seznámit. A tak začala naše setkávání. Nijak častá, limitovaná časovými možnostmi nás obou. Kdesi v mysli povlávají četné útržky vzpomínek, ucelený obraz z nich však těžko vytvořit.

I když něco přece jen zůstalo.

Vzpomínám si, že už někdy v létě 2012 jsme šli s Pavlou do letního kina. O který film se jednalo, jsem již spolehlivě zapomněl – v paměti mi však uvízlo, jak namáhavé pro ni bylo sejít zkratkou, která spojuje lokalitu Na skřivanech s Kozohorskou ulicí a ústí vedle domu rodiny Foltýnových (čp. 363). Byl to pro mě první doklad toho, že Pavlin zdravotní stav je opravdu špatný.

A pak zde bylo několik cest do Jablonné nad Vltavou, kde měla Pavla ustájenou svou oslici Amálku a (tuším vypůjčeného) oslíka Teddyho. Zimní běhání s tím zvířectvem (včetně fenky Sunny, kterou ovšem Pavla měla „ustájenu“ u sebe doma) po okolních loukách. Sněhu tehdy bylo dost pomálu, a tak i v lednu měli oslíci tu a tam co ukousnout. Jedno z těch setkání připadlo na 26. leden 2013 – den, kdy vrcholila vůbec první přímá prezidentská volba v české historii. A já jsem se jako na potvoru téhož dne rozhodl Pavlu seznámit se svými borotickými příbuznými. A tak jsme chvíli v Jablonné zvířátka popásli a následně do Borotic vyrazili. Celá rodina byla zrovna soustředěna kolem televizoru, z něhož se právě linuly volební výsledky, a projevovala nad nimi – řekněme – ne právě frenetické nadšení. A nastávající pan prezident místy opravdu perlil. Nezapomenutelnými se tehdy staly především jeho slavné „softwarové kuličky“. Inu, jak se říká, člověk by neměl používat cizí termity, když je nezná suterénně nebo není v bodré konvici…

Jenže pak už to tak veselé nebylo. Setkání už bylo méně, a pokud si dobře vzpomínám, od doby, kdy Pavla přesunula své oslíky z Jablonné na Pouště, už jsme se u jejich pastvy nesetkali.

Někdy v létě 2014 měla jít Pavla na další z četných operací. Před tímto krokem se ve staroknínském kostele nechala zaopatřit na další cestu, ale k tomu lékařskému zákroku, pokud vím, už nedošlo. Přišel srpen 2014, už nevím, kolikátého to bylo – z mé strany ještě jeden pokus o telefonát – a z druhé strany zní značně zesláblý hlas… Ne, během tohohle hovoru si už nic příjemného neřekneme. A člověk najednou tuší, i když si to nechce připustit, že v tomhle životě nejspíš už nikdy. A pak pondělí 8. září 2014, kdy členové a členky kostelního sboru dostali zprávu, že už od předchozího pátku 5. září naši kolegyni Pavlu v tomto životě na tomto světě už nic netrápí a nebolí.

Praha 2014-09-17 Pohřeb Pavly Tiché

Praha 2014-09-17 Pohřeb Pavly Tiché

Zbývá už jen epilog. Sedmnácté září 2015. U východu ze stanice metra Můstek stojí revizoři a kontrolují jízdenky, zatímco nedaleký kostel Panny Marie Sněžné se postupně plní. Spousta květin, několik kněží, včetně staroknínského faráře Jozefa Andrejčáka. A v rakvi na katafalku Pavla Tichá, jíž osud dopřál něco málo přes čtyřicet šest let. Čtyřicet šest let, během nichž stihla vykonat dílo, na jaké se často nezmohou ani ti, jimž osud vyměřil dobu dvojnásobnou, ne-li ještě delší.

Obřad se chýlí ke konci. K oltáři přistupuje jedna z Pavliných kamarádek, bere do ruky kytaru a začíná zpívat píseň Děkuji od Karla Kryla, kterou si zesnulá přála nechat na svém pohřbu zahrát:

Stvořil Bůh, stvořil Bůh ratolest,
bych mohl věnce vázat,
děkuji, děkuji za bolest,
jež učí mne se tázat,
děkuji, děkuji za nezdar:
ten naučí mne píli,
bych mohl, bych mohl přinést dar,
byť nezbývalo síly,
děkuji, děkuji, děkuji….“

Hlas se chvěje, rytmus i intonace kulhají na obě nohy. Jenže za těchto okolností je to pochopitelné. Tohle není koncert, tohle je pohřeb blízkého člověka. Vzpomínky se zadírají a je to znát… Ještě chvíle, ještě malá chvíle a rakev s tělem, ze kterého odešel život, míří z kostelních prostor. Dodnes nevím, na který hřbitov. Ale nakolik na tom záleží, pokud často nestíháme docházet ani k těm hrobům našich blízkých, které máme takřka za rohem?

V sanatoriu na Pleši i v některých dalších podobných zařízeních se lze setkat s dobrovolníky spolku Amelie. Ti se snaží pomáhat ze dna těm, které postihlo některé z onkologických onemocnění, případně jejich blízkým. Jejich existence je i zásluhou Pavly Tiché, od jejíhož odchodu z tohoto světa v září uplyne již rok. Do života našeho města jí sice bylo souzeno vstoupit jen na velmi krátkou dobu, ale i během ní zde stihla zanechat stopu, která by si rozhodně nezaslouží být hned tak zaváta.

Miloš Hlávka

P.S. Ještě několik obrázků, které se k článku v Novoknínském zpravodaji už nevešly (není nafukovací).

12. ledna 2013

09. února 2013

K dispozici je i několik fotografií ze 17. února 2013

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Náboženství, Nový Knín, Starý Knín se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Několik vzpomínek na Pavlu Tichou

  1. Hana Kadlecová napsal:

    Děkuji za moc krásný článek! Jsem moc ráda, že si na Pavlu někdo takto pěkně a pozitivně vzpomněl. Jsem přesvědčená, že si zaslouží, aby na ni stále mysleli všichni lidé, kterým rozdávala radost.
    Cítím, že i v posledním období byla šťastná…

Zde je možno zanechat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s