Lipka mezi olivovníky

01-Rovereto-2015-09-11-Ossario

Rovereto – Ossario di Castel Dante

Ve dnech 10. – 14. září se uskutečnila další autobusová výprava do italského Ledrenského údolí. Pokud jde o zájezdy „oficiálního“ ražení, byla, pokud dobře počítám, celkově sedmá, přitom její začátek připadl – na den přesně – na šesté výročí vůbec první hromadné výpravy z Nového Knína na Ledro – v roce 2009 však tato výprava byla o jeden den kratší. Připočteme-li k tomu další zájezdy pořádané jiným způsobem, například cesty na červnový festival v Bezzecce, s mírnou nadsázkou jako by si to říkalo o zavedení kyvadlové dopravy Nový Knín – Ledro. Dobrá, asi trochu přeháním, ale pokud by ona kyvadlová linka začínala ve Všeni (tedy pokud tam o partnerství s Ledrem ještě stojí) a následně na Ledro pokračovala přes zbylé české partnerské obce, tj. Buštěhrad, Doksy u Kladna, Chyňavu, Ptice, Nový Knín, Příbram a Milín, možná by to až tak velká nadsázka nebyla.

Ale vraťme se k září 2015. Odjíždělo se jako obvykle ve čtvrtek večer, tak, abychom hranici překročili krátce po půlnoci a během dopoledne dorazili na místo. Cestu trochu zkomplikovalo uzavřené odpočívadlo v Rozvadově, kde obvykle míváme svou první zastávku, ale jinak vše proběhlo už bez větších problémů.

Rovereto - Ossario Castel Dante

Rovereto – Ossario Castel Dante

Před příjezdem do údolí jsme se ještě zastavili v Roveretu, kde jsme navštívili dvě památky připomínající I. světovou válku. První bylo Ossario di Castel Dante (tedy česky Kostnice Danteho hradu), kde jsou uloženy ostatky vojáků všech stran, jež v okolí bojovaly. Včetně rakousko-uherských vojáků a československých legionářů. Čestné místo je zde zde věnováno italským iredentistům Daminanu Chiseovi a Fabianu Filzimu, popraveným v Tridentu (Trentu) v roce 1916. Památník byl vystavěn v letech 1936-1938 a je jedním z příkladů monumentální architektury období fašistického Mussoliniho režimu. Dodejme, že, jak název napovídá, budova byla vystavěna na místě zpustlého hradu šlechtického rodu Castelbarco (první zmínky o této rodině pocházejí z roku 1177), kde podle neověřené legendy pobýval v roce 1310 jako host básník Dante Alighieri. Z hradu samotného ovšem zůstaly jen nepatrné zbytky zdiva obvodových hradeb1, jež se nacházejí v okolí nynějšího památníku.

Dělo u Ossaria v Roveretu

Dělo u Ossaria v Roveretu

Druhým památníkem pak byl zvon Maria Dolens (Marie Bolestná), odlitý z děl devatenácti národů, které se na I. světové válce podílely. Původně byl umístěn na hradě nad centrem Rovereta2, na nynější místo byl přestěhován a požehnán tehdejším papežem Pavlem VI. po přelití v roce 1964. Od té doby tento zvon každý večer vyzvání na památku všech padlých.

Večer co večer se Maria Dolens rozeznívá - k poctě zahynulým a k varování živým...

Večer co večer se Maria Dolens rozeznívá – k poctě zahynulým a k varování živým…

Večer v Pieve

Večer v Pieve

Po příjezdu do Ledrenského údolí a ubytování jsme museli poprvé pozměnit plán. Tradiční putování Ponalskou cestou do Rivy del Garda bychom sice mohli absolvovat, ale následně by pro nás neměl kdo dojet, protože řidiči autobusu mají po tak dlouhé cestě nařízený odpočinek. A tak jsme vyrazili do nejbližšího okolí – někteří do Tiarna di Sotto k tamnímu vodopádu, někdo na návštěvy svých zdejších známých. A navečer se někteří z nás shromáždili ještě před hotelem Sport, kde novoknínská kapela Flok S.K.H. v mírně improvizované sestavě zahrála řadu písniček ze svého repertoáru.

Monte Baldo z Ponalské cesty

Monte Baldo z Ponalské cesty

Ponalské cestě tak byl věnován další den, 12. září 2015. Většina z nás tudy nešla ani zdaleka poprvé, jenže někdy je dobré porovnávat, co se za těch šest let změnilo. Například v místech, kde strašily pustnoucí ruiny, je z jedné z nich fungující občerstvovací stanice a na opravě té druhé, protější, se také pracuje. V Rivě už na nás čekal autobus a s ním náš hlavní cíl: Arco. Přesněji pomník čtyř legionářů popravených 22. září 1918 po zajetí v bitvě o Doss‘Alto. Celou tu dlouhou cestu s námi putovala i mladá lipka, vypiplaná ve staroknínském zahradnictví, aby zde doplnila olivovníky a přinesla sem aspoň drobný závan domova. Při sázení se vystřídalo několik lidí (zda si čeští účastníci pro tyto účely obstarali pracovní cestovní pojištění, mi není známo), stejně tak při následném čtení projevů. Asi nejzajímavější informací, která zde během nich zazněla, byla ta, že v legiích zde bojovalo kolem pětadvaceti vojáků z Nového Knína a okolí a přímo v pluku, z něhož pocházeli popravení legionáři Antonín Ježek, Karel Kováček, Jiří Schlegl a Václav Svoboda, se nacházelo pět Kníňáků. Pan ředitel PaeDr. Miloš Petřík to objevil v literatuře krátce před naším odjezdem, ale zájezdu se žel nemohl ze zdravotních důvodů zúčastnit. Možná by nebylo od věci, kdyby se o tom někdy rozepsal šířeji, včetně upřesnění svých zdrojů, přinejmenším část čtenářů by to mohlo zajímat.

Riva del Garda

Riva del Garda

Během návratu jsme se ještě zastavili v Rivě del Garda – malebné centrum tohoto města za návštěvu stojí a koneckonců tamní nákupní příležitosti také nejsou k zahození. Jen prohlídku Rivy za večerního osvětlení jsme si museli odpustit – tou dobou už jsme měli program v Locce – na Novoknínském náměstí (Piazza Nový Knín) jsme pro místní obyvatele pořádali pouť, na kterou byla přichystána spousta občerstvení včetně nefalšovaných pouťových koláčků a několika soudků českého piva. Vše probíhalo v družné atmosféře, dostavil se i nový ledrenský starosta Renato Girardi (zvolený letos v květnu), zněly písničky v češtině i italštině. A netřeba dodávat, že vše se protáhlo dlouho do noci.

Oběd ve Svaté Lucii

Oběd ve Svaté Lucii

V neděli 13. září 2015 se situace obrátila – Ledrenští připravili pohoštění pro nás. Avšak zde došlo k druhé změně programu. Protože předpověď počasí slibovala déšť, upustili jsme od výpravy na oblíbenou Malgu Giù (Dolní salaš) mezi Monte Cornem a Monte Tremalzem a místo toho jsme nejprve absolvovali nejprve prohlídku výstavy v kostele svatého Štěpána nad Bezzeccou (a okolní zákopy z bitvy 21. června 1866, jakož i z I. světové války) a pak muzea dole ve vsi. Poté jsme vyrazili do lokality Santa Lucia, kde – namísto původně plánované Malgy Giù – pro nás byl v prostorném stanu přichystán oběd. Kolem třinácté hodiny se v souladu s předpovědí počasí spustil déšť, asi hodinu byl poměrně intenzívní, poté ale začal pomalu ustávat. Když jsme se vraceli do hotelů, už takřka nepršelo.

Toho dne zbývala ještě závěrečná večeře – rovněž na poměrně tradičním místě, totiž v Mezzolagu. Překvapujícím zpestřením byl mladý – asi třináctiletý – akordeonista, křestním jménem Matteo (tj. česky Matouš), který na svůj nástroj bravurně zahrál řadu skladeb. To, že jednou z nich byla i česká hymna, v té souvislosti už tolik nepřekvapilo. O italské pohostinnosti se netřeba rozepisovat; opakování je sice matkou moudrosti, ale někdy šíleně nudí. Proto jen dodejme, že i tato akce se protáhla o něco více, než bylo v původním plánu.

Arrivederci!

Arrivederci!

Nadešlo pondělí 14. září a s ním odjezd. A samozřejmě dlouhé loučení, jak už je zde obvyklé. Ještě zastávka u supermarketu někde na nejasném pomezí mezi městy Riva del Garda a Arco („sídelní kaše“ pronikla i do Itálie). A během cesty obavy, jak se kvůli probíhající uprchlické krizi zdržíme na hranicích, které byly v posledních letech volně průjezdné. Tyto obavy byly zatím liché – vše probíhalo dlouho bez problémů. Až na německém území – mezi Kufsteinem a Mnichovem – jsme zabředli v koloně. Příčinou však nebyla blokáda ze strany syrských či jiných běženců, nýbrž kamión, tuším s rumunskou poznávací značkou, který nezvládl zmoklou německou dálnici a položil se na bok. Domů jsme tak dorazili asi s dvouhodinovým zpožděním, ale jak se říká, konec dobrý – všechno dobré.

Kamión se uložil k odpočinku

Kamión se uložil k odpočinku

 

Jedna cesta skončila, nezbývá než se těšit na další. A doufat, že se lipka u pomníku legionářů zdárně ujme, že zdraví bude sloužit, že nějaká ta koruna a euro na cestu se někde najde, že nevyroste nová železná opona, že… Zkrátka že se opět setkáme – ať na oslavách 830 let Knína nebo na Ledru. Protože – a doufám, že tuto větu příslušníci odpovídajících složek policie už nebudou číst – Ledro je drogou hodně návykovou, a koho do svých sítí lapí, toho hned tak nepustí.

Miloš Hlávka

1Více lze najít v italské verzi Wikipedie na adrese https://it.wikipedia.org/wiki/Ossario_di_Castel_Dante

2Jde o dosud stojící, a tedy jiný hrad než ten, na jehož místě byl vyzdvižen výše zmíněný památník.

Napsáno pro Novoknínský zpravodaj, zveřejněno v čísle 10/2015. Proti verzi v Novoknínském zpravodaji text nezměněn, pouze doplněny obrázky, které by se do časopisu nevešly.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Kultura, Ledro, Nový Knín, Partnerství Ledro - Nový Knín, Reportáže se štítky , , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zde je možno zanechat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s