Staroknínská pouť s jemnou příchutí židovství a islámu

P. Karel Satoria při bohoslužbách 8. října 2016

P. Karel Satoria

O víkendu 7.-9. října 2016 proběhl další ročník staroknínské pouti, pořádané při příležitosti svátku patrona zdejšího kostela svatého Františka z Assisi již více než čtvrtstoletí místní římskokatolickou farností. Stejně jako v předchozích letech převažoval v programu náboženský obsah; asi nejvýraznějším rozdílem oproti předchozím rokům bylo to, že na sobotní večer nebyl do kostela objednán žádný koncert (loni zde vystupoval Jaroslav Hutka), nýbrž přednáška. Avšak nepředbíhejme a vezměme to po pořádku.

Eucharistie

Eucharistie

Víkendový program začal, jako obvykle, v pátek. Začalo se modlitbou růžence Božího milosrdenství1 a mší svatou, kterou tentokrát sloužil dobříšský římskokatolický farář P. Karel Satoria; ve svém kázání připomněl svátek Panny Marie Růžencové, který na ten den připadal.

Správce dobříšské farnosti byl i hlavním celebrantem sobotní mše. Ve své promluvě zmínil návštěvu papeže Františka (Jorge Bergoglia) v Assisi. Tam biskup římský v souladu se světcovým odkazem vyzval církev, aby se „svlékla“ – ne ovšem nutně z pompézních rouch (i když i bez nich by se zajisté obešla), ale hlavně ze starého, světského, smýšlení. V té souvislosti zmínil studii teologa a historika umění Josefa Zvěřiny (1913-1990) Odvaha být církví. V době vzniku byla tato odvaha vnímána jako nebojácnost tváří v tvář režimu, avšak podle Karla Satorii je důležitější jiná odvaha: odvaha milovat svět, odvaha střetnout se se svým názorem, že svět si lásku nezasluhuje. Protože ani Bůh se nikdy nepřestává dívat na svět jako na něco, co má dobrý a hluboký potenciál.

Na poutní trase

Na poutní trase

Po bohoslužbě následoval rozchod na poutní trasy – na delší (Do Libčic a Záborné Lhoty), kratší (do Pouští) a na trasu auty pro osoby se sníženou pohyblivostí. „Libčickou“ trasu (jejímž jsem byl účastníkem) doprovázel P. Petr Beneš CSsR. z pražského kostela Nejsvětějšího srdce Páně v Praze na Vinohradech2. Během jednotlivých modlitebních vystoupení pozoruhodně a inspirativně propojoval modlitby a biblické texty (jejichž jednotícím tématem byly atributy lásky dle známého úryvku ze 13. kapitoly Pavlova 1. listu Korintským) s tématicky souvisejícími aforismy světoznámého spisovatele Franze Kafky. V jeho osobě se tak do jinak katolické poutě dostal židovský prvek. A nejen z tohoto důvodu bylo možno říci, že tato trasa po duchovní stránce mohla něco dát i účastníkům, kteří nejsou s katolickou tradicí propojeni právě familiárně.

Občerstvení poutníků v Libčicích

Občerstvení poutníků v Libčicích

Sobotní program vrcholil přednáškou. Ta byla celostránkovým inzerátem avizována v předchozím čísle Novoknínského zpravodaje i pro „necírkevní“ poblikum, avšak – na rozdíl od loňského koncertu Jaroslava Hutky – příliš mnoho lidí nepřilákala. I když její téma Evropa a islám zdálo se být až třeskutě aktuálním, zvláště v zemi, kde počet protiislámských stran, iniciativ a spolků v přepočtu na jednoho muslima je nejspíš nepřekonatelným světovým rekordem. Proč účast pokulhávala, těžko soudit; možná se někteří cítí být dostatečně poučeni různými řetězovými e-maily obsahujícími „informace“ místy opravdu bizarní, možná šlo o obyčejnou lenost, možná to téma není zas tak třeskuté, jak by se z české hoaxosféry a konspiračních webů mohlo zdát. Ostatně – přiznám se – i já jsem šel na onu přednášku MUDr. Romana Jocha s určitými obavami. Přednášející jednoznačně patří ke konzervativnější části politického spektra, tedy někam výrazně jinam než já. A má nějaké osobní zkušenosti s islámem či muslimy? Pokud ano, jak se to na té přednášce projeví?

A zde rovnou dodám, že mé obavy se nenaplnily. Přednáška byla vedena ve věcném duchu, zazněla velmi stručná historie islámu a několik letopočtů, které se týkaly střetů muslimského světa s tím křesťanským – včetně současného stavu. S některými tezemi tam vyslovenými jsem se neztotožňoval, ale většinou nešlo o nic podstatného – spíše o odlišnou interpretaci faktů. Abych byl konkrétnější: za asi nejdiskutabilnější jsem považoval Jochovu tezi, že umírněný islám neexistuje, ovšem naštěstí existují umírnění muslimové. Právě toto tvrzení se mi jeví jako logický paradox. Neexistuje-li umírněný islám, co potom vyznávají ti umírnění muslimové? Není-li to náboženství islámem, čím je?3 Pokud se hlásí k proroku Mohamedovi a za svatou knihu má Korán, buddhismus to asi nebude. A redukujeme-li islám na jeho radikální směry, nesdílíme náhodou jeho definici právě s těmi radikály, před kterými bychom se opravdu měli mít na pozoru? A nestavíme se jim tímto vlastně na roveň (byť „s opačným znaménkem“)?

A psal-li jsem o zkušenostech s islámem či muslimy, mně se shodou okolností zrovna čtvrt roku před touto přednáškou podařilo jednu takovou prožít. Stálo mi za to podělit o ni s páterem Petrem Benešem, který doprovázel naši poutní trasu, a snad proto ji mohu zařadit i sem.

Bylo to 2. července 2016 k večeru, když jsem na svém letním vandru dorazil do Cáhlova4. V ulicích staré části města zrovna probíhal festival, podobný tomu, jaký lze vidět třeba v Bezzecce – jen s tím rozdílem, že zde vedle muzikantů vystupovali i žongléři a podobní umělci. Chtěl jsem se zdržet jen krátce – jen si toto památkově a umělecky velmi hodnotné město projít a ještě před setměním si najít v blízkém lese místo k noclehu. Leč člověk míní…

Kolem sedmé hodiny večerní začalo pršet. Chvíli jen drobně, pak ale déšť začal houstnout. A tak jsem si našel místo, kam nepršelo a kde jsem chtěl vyčkat, než to přejde.

Jenže pak se otevřely nedaleké dveře, v nich stál mně dosud neznámý člověk a zjevně mě zval dál. A tak jsem po chvíli svého váhání a jeho přemlouvání pozvání přijal. Vešel jsem do kuchyně bytu, kde žila poměrně velká rodina. Mé znalosti němčiny jsou sice mizivé, ale nabídce kávy jsem rozuměl zcela bezpečně. Nicméně naznačil jsem, že bych dal přednost čaji. Hostitel mi jej přinesl a pravil něco ve smyslu, že je pravý turecký. Načež jsem zbystřil pozornost, podíval se na svého hostitele a došlo mi, že v tomto bytě bude turecký asi nejen ten čaj. A tak jsem vyjádřil obavy, zda z mé strany nebude provokace pít jej teď o ramadánu (letos končil 6. července) před soumrakem. Prý že ne. Nakonec jsem dostal pozvání i na večeři (ta samozřejmě proběhla až po setmění), a když jsem upozornil, že jsem vegetarián, dotyčný Rakušan turecké národnosti a muslimského vyznání se pro jistotu optal, zda doopravdy jen vegetarián a ne třeba rovnou vegan5. A pohoštění, které se podávalo v obýváku, nad jehož vchodem byla vyvěšena kaligraficky vyvedená basmala6, tomu samozřejmě přizpůsobil. Což jsem s díky přijal. S stejnými díky jsem naopak odmítl nocleh – mimo jiné proto, že ráno je pak člověk závislý na době vstávání svých hostitelů, případně oni na době vstávání svého hosta – ani jedno z toho se mi nechtělo dopustit. V každém případě však byl onen večer nejsilnějším zážitkem z celého mého červencového putování – a možná nejen z něho.

Vraťme se však k programu poutě. Zbýval už jen ten nedělní. Sestával z bohoslužeb, jež byly doprovázeny místním kostelním sborem, a vše bylo odpoledne tradičně zakončeno závěrečným požehnáním v kostelíku svatého Zikmunda ve Velké Hraštici. Což bylo asi opravdu případné – skromnost této drobné venkovské stavby totiž – ač má jiné patrocinium – připomíná patrona staroknínské pouti snad ještě více, než staroknínský chrám jenž je tomuto „prosťáčkovi Božímu“ zasvěcen.

Miloš Hlávka

1Na této části progrmu jsem nebyl, ale zřejmě šlo o modlitbu, které se říká též Korunka k Božímu milosrdenství. Lze pro ni použít „klasický“ růženec, protože má stejnou strukturu (úvodní modlitby, pět desátků a závěrečná modlitba), avšak místo Otčenášů a Zdrávasů se používají jiné texty, vzešlé z vidění polské řeholnice a mystičky sv. Marie Faustyny Kowalské (1905-1938, blahořečena byla v roce 1993, svatořečena v roce 2000 tehdejším papežem Janem Pavlem II.). Více se lze o uvedené modlitbě dočíst ve Wikipedii na adrese https://cs.wikipedia.org/wiki/Korunka_k_Bo%C5%BE%C3%ADmu_milosrdenstv%C3%AD

2Tento kostel na vinohradském náměstí Jiřího z Poděbrad je dílem slovinského architekta Jože (či Josipa) Plečnika (žil v letech 1872 – 1957; byl mj. též autorem projektu adaptace Pražského hradu za 1. republiky) a byl vybudován v letech 1929 – 1932. V roce 2010 se stal národní kulturní památkou, v roce 2014 byl nominován na seznam Světového dědictví UNESCO. Shodou okolností právě v tomto kostela proběhly letos v srpnu bohoslužby, na něž byli jako hosté přizváni mj. i pražští muslimové (o celé události napsal obsáhlý článek evangelický farář z Berouna Mikuláš Vymětal – přečíst si jej lze zde: http://denikreferendum.cz/clanek/23532-salam-alejkum-bratri-katolici)

3Podobné otázky si můžeme klást nejen v případě islámu. Například co ještě patří a co už nepatří do náboženské „škatulky“ zvané křesťanství? Je hlavním kritériem pro příslušnost k němu uznání tzv. trojičního dogmatu, tj. víra v Boha sice jednoho, leč ve třech osobách (Otci, Synu a Duchu svatém) se projevujícího, nebo autorita knihy zvané Bible? V prvního případě se do křesťanství vejde v zásadě katolictví, pravoslaví a protestantství, v tom druhém k nim přibudou například svědkové Jehovovi či kristadelfiáni – a nejen oni.

4To město se nachází v Rakousku při trati (a silnici) z Budějovic do Lince asi 15 km za Dolním Dvořištěm. Německy se jmenuje Freistadt.

5Už jsem o tom psal, takže jen krátce: vegetarián je člověk, který nejí potraviny obsahující maso, sádlo a další suroviny, k jejíchž získání je nutno zabít živočicha. Lidé, kteří nejedí maso s výjimkou rybího, se nazývají pescetariáni. Vegani jsou ti, kdo nejedí žádné živočišné produkty, tedy vedle masa výrobky z vajec či mléka.

6Basmalou se nazývá verš, jímž začíná první súra Koránu –   بِسْمِ اللهِ الرَّحْمٰنِ الرَّحِيْمِ – b-ismi-llāhi r-raḥmāni r-raḥīmi – ve jménu Boha milosrdného, slitovného. Tento verš se nachází jednak na začátku první súry, v níž jako jediné se započítává do číslování veršů. A pak stojí v záhlaví každé další súry, kde ovšem není do číslování veršů započten. A ještě je zde jedna výjimka – súra devátá, kde se basmala nenachází vůbec. Na to, proč tomu tak je, panují různé názory, asi nejrozšířenější je ten, že devátá súra (Pokání) byla od té předchozí oddělena dodatečně a basmala mezi ně už nebyla vsunuta.

Předchozí text byl napsán pro Novoknínský zpravodaj a v jeho čísle 10/2016 i uveřejněn (s drobnou vynechávkou arabského textu basmaly – zůstala jen transkripce do latinky – v poslední z poznámek pod čarou – sazečům se zřejmě nepodařilo najít vhodný font arabského písma).

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Náboženství, Reportáže, Starý Knín se štítky , , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zde je možno zanechat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s