Výprava na Ledro deset let od podepsání partnerské smlouvy

Přidávám článek napsaný pro Novoknínský zpravodaj 9/2018. Protože distribuce NK zpravodaje se nejspíš trochu pozdrží (prý kvůli volbám), je možné, že v tomto blogu vyjde výjimečně dříve než v samotném „papírovém“ Novoknínském zpravodaji.

Výprava na Ledro deset let od podepsání partnerské smlouvy

Veselice na Novoknínském náměstí v Locce

Ve dnech 6. až 10. října 2018 se uskutečnila další z hromadných výprav do partnerského Ledrenského údolí, z toho desátá z těch, které organizovalo město. Jako obvykle byl i tentokrát zájem občanů výrazně vyšší než kapacita zájezdu, a tak se opět nedostalo na všechny. Je sice pravdou, že na poslední chvíli byl objednán patrový autobus, který pojme více lidí, avšak limitující byl počet již dříve objednaných míst v hotelech.

Případnou snahu o sehnání dalších noclehů navíc brzdila zkušenost s dosud nepočetnější výpravou z roku 2010, která byla organizačně náročná jak pro novoknínské pořadatele, tak pro naše ledrenské hostitele. Je samozřejmě otázkou, zda se na ne zcela příznivém dojmu tehdy nepodepsalo i počasí, protože s výjimkou zastávky ve Veroně v den příjezdu a nádherného vyjasnění v den odjezdu bylo po celou dobu značně pošmourno s častými dešti, avšak od té doby se pořadatelé snaží nepřekročit počet padesáti účastníků a účastnic zájezdu – a tak tomu bylo i letos.

Novoknínská výprava na Ponalské cestě

Novoknínská výprava na Ponalské cestě

Začněme nejprve tím, co se tentokrát nevydařilo – tím byl program pátku 7. září. Neodehrál se výšlap na Doss‘Alto. Ty, kteří snad o něm uvažovali, odradilo občasné mrholení, jež nás po cestě doprovázelo, spolu s převýšením přes 400 metrů (byť to v Alpách téměř nic neznamená) na poměrně krátké trase. A samotnému se mi tam tentokrát jít nechtělo, aby na mě zbytek výpravy případně nemusel někde (asi v Torbole nebo v Rivě) čekat. Ostatně ani program druhé, „línější“ části výpravy nebyl dodržen. Kvůli výšce autobusu a nízkým

Restaurace Belveder na Ponalské cestě

Restaurace Belveder na Ponalské cestě

silničním tunelům nebylo možno dojet do Limone sul Garda, kde měla začínat čerstvě otevřená vyhlídková cesta podle Gardského jezera. Nejspíš jde o cestu okružní, která se do Limone zase někudy vrací, protože z Rivy del Garda na ni žádná spojka nevede. A tak většina výpravy strávila následující hodiny procházkami po Rivě, zatímco já jsem se vydal na Ponalskou cestu a na náš autobus jsem si následně počkal v Molině di Ledro (převýšení malinko pod 600 metrů) naproti archeologickému muzeu. Po ubytování v hotelu Silvana jsem si udělal ještě jednu drobnou vycházku do Tiarna di Sopra a pak se nějakou dobu zdržel před hotelem Sport, kde při městských výpravách již tradičně vystupuje novoknínská kapela Flok S.K.H. (a nebylo tomu jinak ani tentokrát).

Riva del Garda - Via Marocco

Riva del Garda – Via Marocco

Den druhý začal začal – rovněž víceméně tradiční – procházkou po Ponalské cestě – jen (na rozdíl od mého pátečního putování) směrem dolů a jen zhruba od vyústění nynějšího silničního tunelu od Rivy pod Biacesou. Opět byla možnost nějakou tu hodinku bloumat pro Rivě del Garda. Většinou historického jádra města proudily poměrně početné davy – snad s jedinou výjimkou. Tou je ulička při samém západním okraji staré části města, která nese název Via Marocco. Proč se jmenuje právě takto, nevím. Jako první člověka napadne přeložit to jako Marockou ulici – ale i zde se vkrádá otázka proč. Navíc příjmení Marocco nosila (a nosí) několik italských osobností. Pokud je ulička pojmenována po některé z nich, pak by asi nejvíce připadal v úvahu Giuseppe Marocco, významný italský advokát, který žil v letech 1773 – 1829, a asi ještě více Pietro Marocco, voják italské pěchoty, který padl 22. října 1915 v Astickém údolí (Val d‘Astico) na rozhraní provincií Trento a Vicenza. Za což dostal posmrtně metál a dostal se do italské verze Wikipedie. Tato ulička, která se na jednom místě rozšiřuje v nepatrné náměstíčko (které ale nemá samostatný název), dýchá poklidem – její jižní ústí do severozápadního kouta náměstí 3. listopadu (hlavní náměstí Rivy) je dobře skryto pod podloubím (často za prodejními stánky), na severu je přístupná průjezdem skrz dům a ani střední přístupová ulička (Vicolo del Torchio – název by šlo přeložit výrazem ulička U lisu – snad se tam kdysi lisoval olej, případně víno) není právě nejnápadnější.

Socha svatého Václava v Arcu

Socha svatého Václava v Arcu

Poté následoval přesun do Arca. Nejprve jsme se zastavili u nedávno vztyčené sochy svatého Václava, která se nacházela při cestě, a pak jsme de přesunuli k pokládání věnců k pomníku legionářů, kteří tam byli oběšeni 22. září 1918, necelé dva měsíce před koncem války (a přesně sto let před tím, co já píšu tyto řádky). Řeč přišla i na Doss‘Alto (di Nago), o němž zde již byla řeč. Alpiníci, kteří nás v Arcu čekali a u pietního aktu byli přítomni, se zmínili, že nahoru by se naším autobusem opravdu vyjet nedalo. Čekají však prý výpravu z Hradce Králové, mám pocit, že se mluvilo o stovce lidí, která měla přijet 21. září, tj. ve výroční den oné bitvy na Doss‘Altu. Ta měla dorazit do Naga, kde na ně měly čekat zhruba dvacetimístné minibusy, kterými lze dojet až na Malgu Zurès, odkud je to na zmíněné Doss‘Alto už zhruba půlhodinová procházka jen s minimálním převýšením (tu stezku znám z vlastní zkušenosti). Možná by bývali byli ochotni něco podobného zařídit i pro nás, ale do našeho programu se to žel už nevešlo. Škoda. Snad příští rok, i když takto kulaté výročí jako letos už to bohužel nebude.

Další součástí městských návštěv na Ledru je rovněž již tradiční veselice na Novoknínském náměstí (Piazza Nový Knín) v Locce. Na rozdíl od loňska, kdy byla narušena deštěm a musela se urychleně přesouvat pod přístřeší do Mezzolaga, počasí tentokrát přálo a vše probíhalo bez problémů. Opět za doprovodu skupin Flok S.K.H. a Amici miei (místní dětská převážně akordeonová skupina). Že v repertoáru Floku nemohla chybět jedna známá poučná píseň o vlivu konzumace arašídů na průběh válečných operací, snad netřeba zdůrazňovat.

Malga Giù

Malga Giù

Nastal den třetí, spojený s dalším již tradičním cílem. Tím byla Malga Giù za jižním okrajem údolí. I trasa byla obvyklá: autobus nás odvezl na Rifugio Garibaldi pod Tremalzem, odkud jsme šli nejkratší trasou přes Boccu Casèt – nepočítáme-li krátkou zacházku na místní ornitologickou stanici – na již zmíněnou salaš. Po bohatém občerstvení pak následoval návrat do Ledrenského údolí. Někteří se vrátili k autobusu (ti méně pohybliví k němu byli odvezeni auty) a odjeli jím, jiní zvolili pěší sestup.

Zbýval už jen závěrečný večer. Ten se odehrával v režii italských hostitelů v jedné z pizzerií u Ledrenského jezera. Při té příležitosti proběhlo i předání dárků a ocenění a samozřejmě nechyběla ani hudební složka večera (i když si muzikanti stěžovali, že vzduch je značně vydýchaný – nakonec to vyřešilo otevření přilehlých dveří).

A pak už jen poslední snídaně v hotelu, naložení zavazadel, dlouhé loučení, dvojnásobné objetí kruháče v Pieve, serpentiny dolů do Rivy, zastávka u obchodního centra na rozmezí Rivy a Arca pro poslední nákupy – a pak už jen dlouhá cesta zpátky domů.

Završilo se první desetiletí partnerského setkávání občanů Nového Knína a Ledra, pokračování jednoho nyní už více než stoletého příběhu, jehož průběh sice snad trochu utlumily, avšak nikdy plně nepřerušily ani následující rozmary dějin – včetně druhé světová válka a vzniku „železné opony“. Příběh lidí ze dvou míst, které kdysi spojilo společné neštěstí.

Možná bude na čase zamyslet se, jak dál. Jak již bylo zmíněno, zájem o zájezd převyšuje nabídku. Dá se udělat něco pro to, aby se dostalo na více lidí? Někomu může pomoci červnový zájezd na festival do Bezzeccy, jenže chápu, že ne každému vyhovuje společnost převážně mladších – a někdy přece jen hlučnějších – muzikantů. Nenašel by se někdo, kdo by zorganizoval nějaký třetí zájezd, který by mohl mít třeba zase trochu jiný charakter než ty stávající dva? Možná by se tím náš společný příběh rozšířil o další rozměr a vtáhl do sebe další lidi, kteří prozatím museli zůstat stranou. Možná někdo přijde s jiným nápadem, jak toto vyřešit.

Jisté je jedno. Jde o náš společný příběh a to, jak bude pokračovat, záleží nyní jen na nás.

Miloš Hlávka

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Ledro, Mezinárodní vztahy, Nový Knín, Partnerství Ledro - Nový Knín, Reportáže se štítky , , , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zde je možno zanechat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.