28. říjen 2018 – věnce mezi kapkami deště

Pokládání věnce k pomníku

Pokládání věnce k pomníku

Na 28. října 2018 připadlo 100. výročí vyhlášení samostatného Československa. A protože jde o výročí všeobecně známé, je také všeobecně připomínáno a oslavováno, přestože jde o výročí státu, který zanikl již před téměř 26 lety (nepočítáme-li to, že o Podkarpatskou Rus přišel definitivně už v roce 1945). Je-li tedy co oslavovat, pak to, že monarchie byla nahrazena republikou (i když členové a voliči Koruny české a další monarchisté v tomto bodu nebudou souhlasit – a rovněž letos pořádají svůj již tradiční Pochod za monarchii, zatímco pro lidi nakloněné anarchismu je ve stávajícím zřízení moc stále ještě příliš oddělena od prostých lidí a svobody a demokracie je zde málo).A v neposlední řadě tato událost byla jednou z těch, které předznamenávaly konec první světové války, do té doby nejkrvavějšího konfliktu v dějinách lidstva (a nic na tom nemění ta skutečnost, že poválečné „mírové“ dohody „umetaly cestu“ ke vzniku války ještě krvavější o dvacet let později). A tak není divu, že konec války jsme si připomněli i v našem městě – a ještě si jej připomeneme. (Míněn odpolední program, který ovšem mezitím už také proběhl.)

Před desátou hodinou dopolední se tak před radnicí – a to navzdory nezvykle chladnému a deštivému počasí – scházely skupinky lidí; především hasičů, ale i skautů, sokolů a běžných civilistů. A nechyběla ani část zastupitelstva (pravda, celé se nesešlo) – ostatně někteří ze zastupitelů jsou zároveň i hasiči. A tak když na kostelní věži odbila desátá, před sídlem městského úřadu se seřadil zatím snad nejdelší průvod v posledních nejméně deseti letech. Nejprve se vydal k první – již tradiční – zastávce, kterou je pomník padlých před kostelem svatého Mikuláše. Zde byl položen první věnec a přednesen kratičký projev, jehož hlavním poselstvím bylo, že svobodu bychom si neměli nechat vzít. Tato část oslav byla zakončena zahráním hymny. A to celé, jak jsme ji znali ještě před 26 lety.

Následoval přesun ke kašně, kde se lípa, která svůj zoufalý boj o život definitivně prohrála před osmi lety, dočkala následovnice. O její slavnostní zasazení se postaral starosta města, avšak svou lopatou země k jejím kořenům se přispěla i řada dalších lidí – včetně skautů.

Poté starosta prohlásil, že to hlavní se odehrálo zde a ti, kdo nechtějí pokračovat k dalším pomníkům, nemusí. Přesto i poté se do Starého Knína přesunulo poměrně dost lidí. A tak i položení věnce k tamnímu pomníku mělo docela slušnou stafáž. Totéž platí o následném zasazení druhé z lip, která své místo našla za staroknínským pomníkem padlých. A stejně tak o uctění památky ledrenských běženců zemřelých na území města během exodu za první světové války. To mělo původně nezamýšlený (byť tlumený) hudební doprovod, neb v přilehlém kostele právě začínala slavnostní mše (rovněž zasvěcená dnešnímu výročí) a zahájena byla, jak je obvyklé, mešní písní s varhanním doprovodem.

Dalším tradičním místem, kde bylo záhodno uctít památku padlých, byl pomník na Kozích Horách. Ani zde řady účastníků příliš neprořídly a rovněž zde proběhl pietní akt s poměrně hojnou účastí.

Poslední zastávku pak tvořily Libčice. Podobně jako v Novém Kníně byl pietní akt završen zahrání hymny – a dodejme, že zde ve vylepšené podobě. V tomto případě totiž nebyla puštěna stará „federální“ nahrávka, nýbrž za sebou nahrávky současné české a slovenské hymny. A ta slovenská od osamostatnění Slovenska v roce 1993 používá dvě sloky (na rozdíl od federálních dob, kdy součástí společné hymny bylo po jedné sloce z české a slovenské části).

Oslavy pokračují v Mincovně od 13.00 hodin – proto do této reportáže nebyly zatím zařazeny fotografie z této události. Stane se tak až dodatečně spolu s reportáží z pokračování oslav. Děkuji za pochopení. Již bylo napraveno Nyní však díky za pochopení toho, že některé fotky jsou kvůli dešti místy trochu rozmazané.

Aktualizace 2018-10-28 večer

Odpolední program začal přivítáním hostů a puštěním zvukového záznamu toho, co řekl či spíš napsal (tu nahrávku totiž namluvil mnohem později Radovan Lukavský – i ten kdysi – zásluhou organiačních schopností a známostí tehdejšího šéfa kulturního střediska pana Františka Ureše – někdy v letech 1980-1989 recitoval u nás ve staroknínském kostele) první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk o demokracii. Ten text byl v mnohém inspirativní a zasloužil by si větší publicitu (nahrávku najdete zde: https://www.youtube.com/watch?v=ap9_q0rHEIM). Protože o tom, že demokracie není – či by neměla být –  jen formálním státoprávním uspořádáním, že není účelem, ale prostředkem, a prostě bude takovou, jakou si ji uděláme, lze těžko pochybovat (jak údajně řekl rovněž T. G. M., demokracii bychom měli, teď by to ještě chtělo nějaké demokraty). Snad jen v jednom bodu jsem pana Masaryka považoval za příliš velkého optimistu. V poslední větě, která v té ukázce zazněla, sdělil, že demokracie je záruka míru. Opravdu? Většina těch zemí, které se účastnily první světové války, pokud vím, měla demokraticky volené parlamenty – a přesto ta válka vypukla. (Nehledě na to, že za minulého režimu jsem často viděl nápisy, podle nichž byla zárukou míru jakási Varšavská smlouva – a pro někoho jí je možná pro změnu NATO. Možná proto jsem na takováto patetická a sebejistá prohlášení trochu alergický.) Možná jde ovšem o to, že tu poslední větu bychom měli chápat v souvislosti s tím, co bylo ve větách předchozích. Že demokracie je, měla by být, něčím víc, než jen formálním státním uspořádáním (jinak asi platí i toto od poněkud jiného autora: https://www.youtube.com/watch?v=_1qqFvEQ42o). Pak se ovšem lze ptát, zda se demokracie, ta mrška, vyskytuje vůbec někde na světě…

Někdy později byl puštěn i další materiál věnovaný T. G. Masarykovi – o smyslu života – i tento materiál lze nalézt v Mezisíti – v tomto případě jej lze nalézt zde: https://www.youtube.com/watch?v=LigQI2d_B3I

Někdy mezitím byla zahrána hymna. A podobně jako v Libčicích víc než celá (totiž nynější česká a nynější slovenská, které byla oproti dobám, kdy byla součástí hymny československé, vrácena druhá sloka). A rovněž byla slavnostně zahájena výstava válečných fotek z Nového Knína a okolí. Mezitím se starosta se omluvil za to, že výročí přišlo právě do volebního mezidobí a že nebýt této skutečnosti, dalo se uvažovat i o oslavách bohatších, nicméně díky zejména pracovnicím muzea za to, co se podařilo připravit.

Následovalo čtení autentických záznamů z dopisů, dopisnic i soukromých deníků a kronik – a šlo o úryvky opravdu někdy dojemné. Slyšeli jsme o šoku z nařízené mobilizace a odchodu značné části mužské populace v Hraštici, o plném hraštického nádraží, z něhož odjížděli muži nejen hraštičtí, ale i knínsští a vojáci rukující z vesnic za Novým Knínem… Slyšeli jsme o „přátelské palbě“, když dělostřelci špatně zadali souřadnice a pálili rachejtle do vlastních řad. Slyšeli jsme o bídě ve Vídni, která tam byla ještě horší než třeba v Praze či u nás v Novém Kníně. Tento poslední úryvek pocházel od rodiny, která v Novém Kníně žije, ale nepřála si být jmenována. Mezitím byly promítány fotky z Nového Knína.

Poté byla kratší přestávka, kdy bylo možno si výstavu prohlédnout – a rovněž muzeum bylo toho dne přístupné zdarma.

Pak již obřadní síň patřila Petru Kadlecovi a Karlu Jarošovi. Prvního z nás zde známe jako autora mnohých knih z oblasti místní historie, druhý je synem jednoho z legionářů – a v podstatě spoluautorem dnes představované a křtěné knihy. Pan Jaroš vyprávěl, jak jeho otec se vstupem do legií váhal. Mimo jiné se obávali toho, že Italové neuměli válčit právě nejlépe, takže by jim nakonec nezbývalo než ustupovat do moře. Nicméně nakonec do těch legií vstoupil. Kniha byla samozřejmě řádně pokřtěna – a je od nynějška ke koupi po 139 Kč za kus.

Poslední částí odpoledne pak byla beseda s městským kronikářem a znovu zvoleným zastupitelem panem Josefem Máchou. Hlavním tématem měl být Nový Knín a okolí za první republiky, ale dočkali jsme se i exkursů do jiných období a řeč přišla na některé osobnosti s Novoknínskem spojené.

Program skončil kolem 17.00 hodin, a protože se v noci z 27. na 28. října měnil čas, začínalo se již šeřit. Nicméně ti, kdo přišli, nemuseli své přítomnosti na tomto vzpomínkovém podvečeru litovat.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Dějiny, Hasiči, Nový Knín, Zprávy se štítky , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zde je možno zanechat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.