Festival Odraz 2024 – pohoda vydupaná z bahna

Ve dnech 31. května až 2. června 2024 se v areálu zámku ve Rtišovicích u Milína konal Festival Odraz. Jednalo se čtvrtý ročník kulturní akce pořádané studentskou partou z Příbrami, letos poprvé mimo Příbram. Na dvou… třech…? čtyřech…? pódiích se představila spousta hudby různých žánrů, ale i divadla nebo poezie – a to jak z oblasti slam poetry, tak poezie ostatní. A také jednoho promítání spojeného s besedou a také jedné přednášky spojené s besedou. Jak jsem již několikrát psal, do Rtišovic je to z Nového Knína krapet z ruky, ale po zkušenostech z loňského :DIVFEST:u (a koncertu ve Svatohorských sadech) bylo namístě předpokládat, že i tuto akci lze propagovat bez obav z blamáže. A troufám si tvrdit, že k té opravdu nedošlo, ať se o její vznik zejména páteční počasí pokoušelo sebevíc.

V mých silách není popsat celý průběh festivalu – už proto, že se většinou hrálo přinejmenším na dvou pódiích současně: jednak na nádvoří severně před zámkem, jednak v parku na straně jižní. Něco málo spíše komorně pojaté kultury se na chvíli usadilo v poněkud zpustlé zámecké kapli a programy, pro které bylo potřeba aspoň trochu tmy (promítání filmu, případně promítání diagramů a grafů při přednášce) našly své místo ve sklepě. Stejně jako programy noční, ty pro změnu z toho důvodu, aby svými zvukovými projevy co nejméně obtěžovaly obyvatelstvo přilehlé vsi. Takže proto ta dvě až čtyři pódia zmíněná výše. A dalším důvodem, proč nemůže být přehled úplný, je to, že mi utekl začátek. Neb jízdní řády míní a dopravní zácpa mění. Prostě autobus linky 395 jel od Sabáku v podstatě až k autobusáku v podstatě krokem, takže přípoj, který měl následovat II. polikliniky (na přestup byly podle jízdního neřáda tři minuty), bylo možno v době našeho příjezdu považovat za něco jako kronikářský záznam z dávnověku. A další měl jet až za bůhvíkdy. A tak jsem si vzpomněl, že někdy tou dobou má jet vlak na Strakonice, a nechal se jím dovézt do Milína. A odtamtud do Rtišovic pěšky. Což dalo oproti původním plánům takřka hodinku a půl zpoždění.

Celý program jsem již zveřejnil, není ovšem v mých silách zjistit, nakolik se ho podařilo dodržet. Nemohu vyloučit, že někdo nestihl přijet, něco se posunulo, a tak podobně. Každopádně jsem v pátek na dvoře před zámkem stihl Blaženku s Příbramskou filharmonií (záznam jedné z písní téhož seskupení z předloňska je zde: https://www.youtube.com/watch?v=idHHKnp10SA), což byla docela příjemná syntéza hudebně vymakaného rocku a symfonické hudby. A nevím už koho v parku – omlouvám se, vesměs šlo o kapely, které jsem slyšel nejspíš poprvé v životě, aspoň takhle naživo (ale v tom je přece kouzlo života, objevovat stále nové kulturní zážitky a neustrnout u toho „Skákal pes přes oves…“, které člověk poprvé slyšel, když mu byly nějaké tři roky). Myslím, že jsem zaslechl také část vystoupení skupiny Taskent, ale to už spíš z povzdálí, neb už jsem hledal místo, kde zalehnout.

Nutno podotknout, že v pátek chvílemi vyloženě lilo jako z konve, případně z několika kropicích vozů současně, takže tam, kudy se chodilo intenzívněji, se povrch změnil v docela solidní bahenní lázně, až člověk mohl začít mít strach, že ty třeboňské kvůli této konkurenci zkrachují. Nicméně v sobotu se aspoň jakž takž vyčasilo (i když nějaký drobný deštík se vyskytl), což se podepsalo i na návštěvnosti festivalu, která byla v sobotu nejen z tohoto důvodu vyšší.

V kapli jsem určitě (ale to asi až v sobotu) vyslechl Doteky našich linií, pásmo hudby jedné hudebnice a poezie jednoho autora a jedné autorky (ta se žel už nevím proč nedostavila, takže to kolega musel odpřednášet za ni). A pak také seskupení, které bylo v původném programu uvedeno jako Subsvatohorský čtverec, na fakebookovém profilu ještě drobet přejmenovaný na Subsvatohorské čtvercetto. To jsou čtyři lidé z Příbramské filharmonie hrající na dechové nástroje – mimo jiné klarinetista Příbramské filharmonie Martin Čermák, který je vedle toho asi největším tahounem (přinejmenším nejviditelnějším člověkem, a to i fyzicky) celé té party, jež (nejen) tuhle akci pořádá. Všechny klobouky dolů a respekt. A samozřejmě i těm dalším, protože bez nich by to taky nešlo.

Neměl bych zapomenout na film Jiříkovo vidění. Pojednává o úsilí fyzika Jiřího Svobody (neplést například s režisérem stejného jména a příjmení, jehož bychom tu měli trochu znát, neb u nás natáčel film Zánik samoty Berhof) prosadit myšlenku postupně globální uhlíkové daně, jejíž výtěžek by se rovnoměrně – a rovněž globálně – rozděloval mezi všechny lidi. Na jeho promítání se dostavili i jeho autoři, přesněji autorka a autor, takže bylo s kým besedovat – a nějaké ty dotazy se opravdu dostavily.

Za povšimnutí určitě stál mladý umělec vystupující pod pseudonymem Luteja, civilním jménem František Dušek. Své improvizace (každá skladba tedy byla premiérou i derniérou zároveň – aspoň podle článku, na nějž vede odkaz z umělcova pseudonymu) doprovázel na kytaru, ovšem podpořenou elektronickými technickými efekty – ozvěnami a podobně – a možná nějakými předtočenými smyčkami (což ovšem v případě improvizací nebude úplně snadné skloubit).

V neděli mohla ve sklepě zaujmout přednáška, se kterou vystoupil RNDr. Michal Pitoňák, Ph.D. z Národního ústavu duševního zdraví. Týkala se právě duševního zdraví kvír (anglicky queer – tj. lidí ne-heterosexuálních apod. – jde o hodně široké spektrum orientací a identit) lidí. Mluvilo se například o korelaci mezi duševním zdravím a možností / ochotou svou identitu projevit na veřejnosti. Jak se asi dá očekávat, tam, kde jsou možnosti sebepřijetí horší, je vyšší výskyt tzv. menšinového stresu, což může vést například k vyšší sebevražednosti zejména mladých kvír lidí – vzpomeňme například případ Filipa Havlíčka, který se rozhodl k dobrovolnému(?) odchodu ze světa pro nepřijetí své identity , a to včetně místního faráře (tedy člověka, který by lidi měl duchovně pozvedat). Vzájemně statisticky provázány jsou i údaje sdělující kolik procent kvír lidí je ochotno se svěřit se svou identitou a kolik lidí má mezi takovými lidmi známé, kamarády apod. (Je to logické – když se mi někdo nevyoutuje, těžko mohu vědět, že mám někoho podobného mezi svými známými, že?) Zaznělo i to, kde hledat užitečné kontakty, například psychology/psycholožky ochotné takto zaměřeným lidem pomáhat.

A pak – na závěr svého pobytu na festivalu – jsem ještě jednou zašel do stanu v parku, kde mělo proběhnout čtení poezie. Koneckonců musel jsem, když jedním z účinkujících jsem měl být já. Původně jsme měli být čtyři, ale ne všichni se dostavili (možná ani na Odraz jako takový, třeba je odradilo počasí, prostě nakonec jsme zbyli dva. O to víc jsme si to užívali. Jen poslední dvě básničky jsem musel řvát naplno, protože se zrovna spustila prudká přeháňka, která silně bušila do plátna stanu nad námi.

Program sice pokračoval ještě zhruba do devatenácté hodiny a přespat v zámeckém parku by bývalo bylo možno i v noci na pondělí, ale nezbylo než odjet, pokud má být člověk aspoň trochu svěží do nadcházejícího pracovního procesu. Doufám však, že si zbylé publikum užívalo zbytku festivalu jako doposud a nenechalo se odradit bahnem, jež, když už nebylo úplně všudypřítomné, vyskytovalo se v množství opravdu výrazně větším než malém.

A zde mi ještě nezbývá než touto cestou poděkovat Světlaně z Příbrami, která nejprve dopravila domů svou rodinu a tuším Lenku ze Jsme fér, načež mě dovezla až před barák. Bez ní bych se dostal domů o dost později.